Nechci to vzdát. Přece existuje způsob, jak se mít ráda. Jak být ženou i matkou zároveň. Jak neobětovat jedno druhému.
Sdílej článek
Mé detektivní pátrání pokračuje dál. Začínám být nevrlá a plameny pekelné už mě téměř olizují. Až konečně – heuréka! – náhoda mě svedla dohromady s maminkou spolužačky mé dcery. Svým šarmem a klidným nadhledem mě úplně dostala. Čtyři děti, přitom pěkná, mladistvá, usměvavá, sem tam jsem ji vídala oblečenou v běžeckém nebo na kole… Ne, opravdu si nevymýšlím. Nedalo mi to, seznámily jsme se. Ani jsem nedutala, když jsem si zvědavě nechala líčit jejich život, jejich běžné dny, její zkušenosti, které odhalovaly, že má svoje dvě já, „matku“ i „ženu“, v rovnováze…
Bezednou propast vyhoření už taky poznala, dokonce zblízka. Ale prý se lze tváří tvář její černotě jednoduše jen otočit, ani se nemusí nikam daleko utíkat. Jen je třeba se zastavit. Usebrat. Spočinout. Dát si čas přiblížit se skutečně k sobě. Zatím moc nechápu, co tím myslí. Pouštím to z hlavy. Nemám ráda abstraktnosti na místech, kde hledám jasný manuál.
Brzy se potkáváme znovu, nedá mi to. Zajímá mě, jak to vypadá v praxi, to zastavení, usebrání, spočinutí?
„Jednoduše! Polož si otázku: Co potřebuju právě teď?! A počkej. Odpovědi jsou různé, některé dosti primitivní – jako dojít se vyčůrat nebo vypít sklenici vody, jiné sofistikovanější, třeba protáhnout si ramena, zhluboka dýchat nebo koupit si nové vložky do bot. Ale odpověď se dostaví vždycky, neboj. A po jednoduchém naplnění jednoduchého zadání se dostaví i slastná úleva. A slastná úleva dává energii pro spokojený život, kde je dost prostoru pro všechno a všechny!“
Odpověď na magické „Co potřebuju právě teď?“ je prý uvnitř nás uložená podobně jako mozek v lebce nebo srdce v hrudi. Když si dáme čas odpověď najít a přečíst, ukáže se nám před očima celkem jednoduchá směrovka. A když po chvíli směrovka vybledne a cesta se zase začne nebezpečně klikatit či dokonce ztrácet, stačí prý jen proces zopakovat…
Tohle je její recept. Koukala jsem na tu vysloužilou matku, která dokáže mimo mohutných mateřských povinností s přehledem pečovat i o sebe a dokonce i pracovat, jako puk…
Hned jak jsme se rozloučily, zkusila jsem její doporučení na vlastní kůži. Jasně, není to tak jednoduché, ale je to zábava. Má první nalezená směrovka zněla: Nic, jen dýchat! To mě zaskočilo. Do té chvíle jsem žila v domnění, že pro to, abych byla spokojená, potřebuju jít do sauny, běhat, cvičit, zhubnout, mít sex dvakrát denně a blablabla a ne JEN dýchat.
Nicméně „jen dýchat“ se zdá o fous jednodušší než ten nekonečný seznam toho, co bych měla dělat (a nedělám) proto, abych byla spokojená a nevyhořela (přitom už vlastně hořím, protože ten seznam je tak nechutně dlouhý…), a tak jsem chvíli jen stála a prostě dýchala. Nevím, jestli mi to pomohlo, ale rozhodně mě to dost uklidnilo a rozesmálo. A o dost se mi zvedla nálada. A tak jsem to zkoušela dál a dál a zastavení, spočinutí, usebrání zapracovala do systému. Časem jsem si to osahala a přizpůsobila pro svůj život. A jo, je to se mnou teď vážně lepší. Občas sice pořád vrávorám nad propastí, ale i když se mi už škvaří obočí, pořád se můžu ptát: Co potřebuju právě teď? A počkat si na odpověď.
A ještě jedna zajímavost se s tím pojí, jakmile jsem přestala být neustále spalovaná ohněm zoufalé deprivace a pomalu si začala plnit ty opravdové potřeby, začala jsem potkávat rozličné matky, co jsou i „ženy“. A víte co? Každá má recept trochu jiný, ale podstata zůstává. Naslouchat si.
Má detektivní kancelář tak nakonec došla jasných závěrů: receptů na to, jak na mateřské nevyhořet, bude nejspíš tolik, kolik je žen, které jsou na mateřské, aniž by vyhořely.
