Jak mluvit s dětmi. 3. díl: První věty

Ve chvíli, kdy dítě začne využívat jednoduché věty, tak už jeho slovní zásoba obsahuje řadu výrazů. Zpravidla jde o poměrně velké množství slov, zejména podstatných jmen. Ale nemusí to být pravidlem. Mezi oblíbené první věty se pak mohou dostat i slovní spojení jako „Já chci“ nebo „Dej mi“, která ale dítě vyslovuje úsečně po jednotlivých slovech. Tedy „Já… (pauza) …ci/chci“. Pak často přichází druhá vlna u dětí ještě více oblíbená (u rodičů už méně), a to je „Né, (pauza) neci/nechci“. Tyto první věty děti nepoužívají k pojmenování předmětů v okolí, ale spíše k popisu prováděné činnosti nebo právě v podobných slovních vazbách, díky kterým moc dobře vědí, že získají pozornost rodičů a okolí.

První dvojčlenné věty

Jak jsme si již řekli v předchozím článku, první slova jsou často pouhé znaky. Podobně je to u prvních vět. Ty jsou často spojením právě slov a prvotních znaků. Například dítě natáhne ruku k rodičům a řekne: „Bumbat“, a znamená to: „Podej mi lahev s pitím.“ Někdy zase poví větu, kterou tvoří jakoby jednotlivá oddělená slova. Ukážeme si na situaci. Projede kolem vás autobus a dítě řekne: „Bus“. Vy to po něm zopakujete a dítě následně doplní: „Jede“. První věty děti zpravidla použijí krátce před druhým rokem (cca ve 21 měsících), kdy jejich slovní zásoba čítá kolem 200 výrazů. Přičemž není směrodatný věk dítěte, ale právě výše zmiňovaná obsáhlost slovní zásoby. Jakmile si dítě uvědomí tuto svou novou dovednost, tak se rozmluví velmi rychle a dokáže si dokonce měsíčně osvojit dalších až 100 nových jednoduchých vět o dvou slovech. Dle doktorky Dorothy Einon (lektorka psychologie na University College London, zaměřuje se na psychologii učení u dětí) se děti nejprve ve větách věnují vlastnictví (například „šaty máma“), činnosti („auto jede“), umístění („tady židle“), požadavku („dej dudu“), zdůraznění označení („náš dům“) a otázky („co to je?“).

Telegrafická mluva

Ať už dítě začne mluvit dříve, nebo později, tak jeho první věty postrádají jakákoliv stylistická či gramatická pravidla. Dokonce nečekejte ani kvalitní skladbu věty, často chybí i koncovky, spojky nebo předložky, zvratná zájmena. V počátcích určitě dítě nedokáže ani časovat nebo skloňovat, nebo řešit přivlastnostňovací tvary zájmen. Říká se, že v tomto stádiu procesu učení se mluvit, hovoří dítě tzv. telegraficky.

Je rovněž dokázáno, že malé děti kladou na první místo ve větě slovo, které chtějí zdůraznit a díky kterému podtrhnou význam věty. Rozlišení je například viditelné u těchto vět „Táta kopat“ vs. „Kopat míč“. V prvním případě jim jde o to, kdo si bude s míčem hrát a na toho kladou důraz. V druhém případě chtějí zase vyzvat k akci. Dle doktorky Dorothy Einon z realizovaných výzkumů vyplývá, že „děti se učí gramatiku na celém světe ve všech jazycích ve stejném pořadí. Jako první správně používají přítomný čas, aby vyjádřily probíhající proces. Dále se naučí předložky „v“ a „na“, množné číslo a minulý čas. Až potom následují přídavná jména přivlastňovací, 2. a 3. stupeň přídavných jmen a poměrně pozdě se objevuje podmiňovací způsob.“

Rozšiřování slovní zásoby