Už víme, že za schopností dětí hrát si spolu ve skutečnosti vězí zvládnuté umění komunikace. Při hře je třeba se domlouvat, umět se prosadit a jindy zase ustoupit.
Sdílej článek
Tak pojďme na to hlavní: jak pomoci dětem zlepšit jejich komunikační schopnosti? Na to existují knihy, webináře, blogy, poradny, rozhovory s odborníky, podcasty…
A nebo se na to dá jít ještě jinudy. Netahat si do života další tipy dalších lidí. Další cizí myšlenky a moudra. Můžeme se třeba protentokrát spolehnout sami na sebe a případně se zaměřit na zlepšení vlastní komunikace.
Své děti komunikaci cíleně neučím. Zkrátka s nimi jsem. Společný čas vaření, uklízení, tvoření, žití. Vědomě spolu. (Ne s mobilem, televizí, kamarádkou na lince, s YouTube – i když samozřejmě někdy taky.)
Prostě společně děláme konkrétní činnost nejlépe, jak dokážeme. Model, kterým vyřeším ošemetné přesýpání mouky při zadělávání těsta, se objeví v řešení konfliktu při navlékání korálků hned druhý den ráno. Svou reakci na rozsypané fazole po celé kuchyni jasně rozpoznám v reakci dcerky, které její sestra omylem shodila věž z kostek. A tak.
To, jak si děti spolu hrají, je učíme žitím běžného života. Naším každodenním chováním k nim. Jak spolu jednáme. Naším řešením společných krizí. Naší mírou spolupráce. Čím více s nimi dokážeme spolupracovat v komplikovaných situacích, tím lépe si ony dokážou hrát spolu, i při možných konfliktech.
Obecně se snažím do dětských her zasahovat co nejméně. Jen v případě naléhavé nutnosti (ze stolu se řítí rychlostí světla květináč) nebo výrazné touhy po společné hře („Budeš, prosím, ježibaba? Nikdo jiný se na ni tady nehodí.“) nebo když to ještě samy neumí („Namaluj mi beránka…“). Občas mi to nedá, a když jdu okolo, zasvrbí mě jazyk. Pak můžu nabídnout rozšíření pravidel, sdělit své nápady, obměny. A zase jít. Ale ta hlavní linka hry a tvořivosti je jejich. Je na nich. A je jim zcela přirozená, vrozená. „Hrát si“ je jejich práce. Já mám zase jinou. Svým dětem se věnuji tím, že je skutečně poslouchám a vnímám v běžném životě. Ale když už mám chuť a sílu a čas (sejde se to tak jednou do roka…) si zahrát nějakou hru, zní to nepochopitelně, ale ano, je to tak, radši si s dospělými zahraju Krycí jména nebo Osadníky. A ne kloboučku, hop nebo puzzle 10×4 pětkrát dokola. Chci tím říct, že nevnímám jako povinnost rodičů si s dětmi hrát, pokud je samotné to nebaví. Ovšem to neznamená se dětem nevěnovat. Naopak. Znamená to se jim věnovat většinu času, když si zrovna nehrají. Ale čím víc se jim věnuju, když si zrovna nehrají, tím víc si pak spolu hrají… dává vám to smysl?
A když si spolu hrají a rvou se, hádají se kvůli dvěma úplně stejným medvídkům nebo barvě šnečích ulit, taky nezasahuju. Nestavím se do role soudce. Když náhodou některá dojde k újmě, utěším ji. Obecně shrnu, co by bylo fajn ze hry vypustit, nabídnu možné řešení situace, snažím se vykašlat na moralizování – měla bys, tohle se nedělá a bla bla a zase jdu. Nikdy nemůžu totiž vědět, jak ta hádka začala: možná už včera večer, možná je to tím, že před měsícem se stalo to a to… Když se mi to nelíbí, řeknu, že mě se tohle nelíbí. A basta fidli. Většinou si s konfliktem samy poradí a hra pokračuje zvesela dál.
Tak vidíte, nakonec jsem odpověď našla. Děti – dle mého názoru – nejlépe naučíme si spolu hrát tak, že prostě společně jsme. Komunikujeme, hledáme cesty a živě reagujeme na to, co se bezprostředně děje – tedy neřídíme se poučkami, které třeba radí, jak naučit si děti spolu hrát.
Všechno souvisí se vším. Odraz. Zrcadlení. Začít se dá kdykoli a kdekoli. Prostě buďme spolu, tak nejlépe, jak umíme. (A konec moralizování. V dalším článku vám napíšu radši něco zábavného.)
