Jak se připravit na příchod druhého dítěte

Můžu se zavalit lavinou představ, očekávání, předpokladů, domněnek, přání a tuh. A k čemu mi to bude? Když se minou představy, budu zklamaná. Když se netrefím do předpokladů, budu nepřipravená…

Zdá se mi, že z téhle situace se dá nejlépe vybruslit tak, že se vždycky soustředíme na to, co právě je. Přítomný okamžik je nejlepší kamarád, průvodce i rádce. Zkrátka žijme to, co je. Dokud je na světě jen prvorozený, buďme s ním. Můžeme si s ním povídat o tom, že brzy přijde velká změna. Že se narodí další člen domácnosti. Že nevíme, jaký bude, ale protože už je tu s námi teď, tak nás slyší a cítí totéž, co my, a proto to bude náš člověk. Naše rodina. Sourozenec. Bez ohledu na to, jaký vlastně bude. Můžeme si povídat o tom, že budou přicházet různé situace. Krásné a těžké, složité a důležité, nové, zkrátka takové, které budou potřebovat nový úhel pohledu…

Když přijdou pochyby, obavy nebo strachy, můžeme se na ně podívat. A pak je zase poslat pryč. Nebo si je nechat. Můžeme dělat cokoli, co nám dělá dobře a přitom neubližuje ostatním.

Na situaci, která přijde po narození druhého dítěte, se dá připravit jen technicky. Prostě poproste o pomoc všechny, od kterých pomoc bez nároků na splátky přijmete. Manžel ať zůstane doma nejdéle, co mu práce dovolí, mrazák ať praská ve švech a dvakrát týdně ať si někdo přijde pro špinavé prádlo. Oblíbeným aktivitám pro staršího sourozence se žádné meze nekladou – je fajn je uspokojit, co nejvíce je technicky možné. A zapojit se může kompletně celá rodina, včetně tet přes koleno a také kamarádi, sousedi a nebo spolužačka ze základky.

A tím ta příprava zhruba končí. Všechno ostatní se bude řešit, až to bude. Všechny obavy tipu „Budu i druhého mít ráda jako prvního? Co když ten druhý bude takový a makový? Co když mi ten první bude najednou připadat ušatý a nebo placatý?“ jsou bezpředmětné a jen vás ochudí o tu vzácnou přítomnost, kterou zrovna máte. Nepodléhejte jim. Jsou nekonstruktivní. A kromě rozšíření úzkosti, která může lehce zbloudit až k panice, vám nic nepřinesou.

Zcela vědomě se vyhýbám tipům na materiální výbavičku. Jednak seznam nabízí každý internetový portál věnující se mateřství a jednak už to umíte. V dnešní době, kdy nákup může být otázka dvou kliků, internet je plný bazarů a na každém kroku se dá výbavička z druhé ruky nakoupit za hubičku, budete mít jen stěží potíže sehnat vše, co potřebujete. A především – to nejpotřebnější je beztak láska. A láska je. Jen ji neodříznout, ale naopak nechat proudit.

Ano, bude to někdy těžké. Stane se tisíckrát, že jedno dítě bude chtít to a druhé ono, jedno bude mít potřeby takové a to druhé diametrálně odlišné, a vy budete muset volit. A nedej bože, když do toho budete mít ještě nějaké potřeby vy, váš muž nebo pes. Nebo budete muset být někde na čas, dopere se prádlo a na šňůře ještě trčí neuklizené, dítě na poslední chvíli vylije konev na parkety, druhé se pokadí a vás poblinká, takže nevíte, jestli dřív věšet, utírat, přebalovat, převlékat a nebo počítat, o kolik hodin se opozdíte… Někdy to jsou nervy. A k tomu platí zcela nepřímá úměra: když řvou dvě děti, není to dvakrát víc, ale hned několikrát. Když máte dvě děti, není dvakrát víc bordelu, ale nepočitatelně. A co teprve ta logistika. S jedním je plánování vlastně hračka.

Spousta věcí se změní. Jedno budete milovat, druhé nesnášet. Ale nejspíš jen chvíli. A pak se to vymění. To je v pořádku. Možná se stane i to, že jedno vám bude milejší než druhé, budete si lépe rozumět. S druhým zase budete mít společného něco jiného. A nebo taky ne… Ano, i to je v pořádku. Každé dítě bude jiné. Jeden bude milejší vám, jeden vašemu muži nebo babičce. To je také v pořádku. Jediné, co se opravdu dá vždycky udělat, je, dělat to nejlepší, co dokážete v ten určitý moment. A k tomu je potřeba vykašlat se na nekonstruktivní obavy z budoucnosti nebo výčitky z minulosti. Občas nejde udělat víc než sedět a čekat. A když vám to nejde vůbec a dlouhodobě, stojí za to zavolat terapeutovi, protože cokoli nás nutkavě odvádí od poctivé přítomnosti, potřebuje nějakou péči. A občas na to bez pomoci prostě nestačíme.

Ať už se na příchod dalšího děťátka těšíte, nebo máte obavy, přeju vám hodně trpělivosti a lásky ukotvené v přítomnosti.

A kdybyste si teď říkali, no jo, ta je chytrá, a jak se to dělá? Tak je to vlastně primitivní – proto jsem to hned nevybalila v úvodu a píšu to až takhle jakoby pod čarou:

1. Nádech, výdech (tolik, kolik potřebujete)
2. Řekněte si v duchu nebo nahlas – Já jsem. Klidně několikrát.
3. Pojmenujte si jednoduše, co vidíte, cítíte, slyšíte, kde jste.
4. Řekněte si, za co jste v tuhle chvíli vděčná. (Třeba, že je vám teplo na nohy. Nebo vás hladí paprsek po nose.)
5. A poděkujte za to. Jen prostě. Díky, že jsme. Díky, že se kochám výhledem na své dítě. Díky, že jdeme obědvat.

A po tomhle minutovém ukotvení vám bude o fous lépe a těžkosti, které z vás v průběhu odpadnou, uvolní místo pro přítomnost a tedy lásku. Tak hodně zdaru!