„Každý rok zažije ústavní péči okolo tisícovky dětí do tří let, pojďme to změnit,“ vybízí Klára Laurenčíková

Kolik dětí je aktuálně ročně umisťováno do ústavní péče? A kolik dětí konkrétně končí v kojeneckých ústavech?

Podle čerstvého průzkumu ze začátku ledna je právě teď v kojeneckých ústavech 228 dětí do tří let. Vedle toho jsou další malé děti umisťovány do jiných zařízení, hlavně tzv. ZDVOP a dětských domovů. Každý rok zažije ústavní péči okolo tisícovky dětí do tří let.

Většina dětí totiž stráví v kojeneckém ústavu jen dva až tři měsíce, pak se vrací domů ke své biologické rodině. Jsou to zhruba dvě třetiny dětí, u nichž by se umístění dalo předejít. Tady potřebujeme zajistit odpovídající podpůrné služby, aby děti své rodiny nemusely opouštět. Například pomoci s bydlením, naučit péči mladou maminku nebo rodině pomoci starat se o dítě s postižením. Jen u zbývající třetiny dětí jde o umístění z vážných důvodů jako týrání, zneužívání nebo zanedbávání, tam potřebujeme pro děti najít náhradní rodiny – adoptivní nebo pěstounské. Aktuální návrh jde navíc ruku v ruce s lepší odbornou a finanční podporou pěstounů, aby jich bylo dost i v budoucnu.

Teď předpokládám myslíte pozměňovací návrh k navrhovanému Zákonu o sociálně-právní ochraně dětí, který se má v nejbližších dnech projednávat v Poslanecké sněmovně. Co všechno by se na základě novely mohlo změnit?

Pokud poslanci novelu včetně klíčových pozměňovacích návrhů podpoří, tak se od roku 2024 do ústavní péče přestanou umisťovat malé děti do tří let. Je strašně důležité konečně říci, že malé děti do ústavu nepatří. Musíme vždy napnout všechny síly a zajistit možnost vyrůstat v rodině. Když to nemůže být ta biologická, pak rodina náhradní, vždy to musí být místo, kde má dítě jednu náruč mámy nebo pěstounky, ne tety střídající se po směnách. Pozměňovací návrh poslankyň Válkové a Richterové č. 7838, který tento nesmírně důležitý krok může udělat, do detailu představuje řešení pro všechny děti. Na žádné dítě se nezapomnělo. Návrh například počítá s výjimkou pro sourozence, aby mohli zůstat spolu, a pro děti s těžkým postižením, pokud se pro ně nepodaří najít náhradní rodinu. Tyto děti by nově vyrůstaly v malých komunitních domácnostech, kterých už po republice několik funguje.

Vedle toho novela navrhuje větší odbornou podporu a také lepší finanční ohodnocení pěstounům. To je také strašně důležité, protože dneska z odměny pěstouna nezaplatíte třeba ani nájem. Přitom pěstouni potřebují mít prostor se dítěti věnovat. Finanční odměna nikdy nebude motivací, ale nesmí být překážkou, proč by si někteří skvělí lidé nemohli vzít dítě do pěstounské péče.

Někteří politici ve snaze návrh zamítnout často používají tvrzení, že nám kojenecké ústavy celý svět závidí. Přitom ale Vy říkáte, že v tomto aspektu velmi zaostáváme, a to nejen za zbytkem Evropy. Jak to doopravdy funguje v ostatních zemích? Jaká jsou reálná data?

Česká republika zůstává mezi posledními zeměmi Evropské unie, kde je umístění malého dítěte do ústavní péče možné. Hranice, pod kterou nelze umístit dítě do ústavu, funguje ve všech okolních zemích. V těch západních se to přirozeně děje už od 70. let, v postkomunistických zemích k tomu byl třeba zákon, který jasně řekl, že malé děti do ústavu nepatří. O jeho prosazení dlouhodobě usilujeme i u nás. Na Slovensku byl takový zákon přijat už před patnácti lety, nejprve se týkal dětí do jednoho roku, pak do tří let a teď platí už i zákaz pro šestileté děti. V Polsku je to hranice deseti let věku, v Maďarsku dokonce dvanácti let věku. Další příklady známe ze Srbska (3 roky věku), Rumunska (nejprve 2 roky, dnes už 7 let věku) nebo Chorvatska (7 let věku). Nejde ale jen o zahraniční příklady, kojenecké ústavy už ruší i některé české kraje. První byli ve Zlínském kraji, ale k proměně péče dochází také v Pardubickém a Moravskoslezském kraji nebo v Praze.

Pojďme nyní trochu od politiky dál, protože ústavní péče je přeci jen velmi citlivé téma na několika rovinách. Mě by spíše zajímal ten aspekt dopadu na dětskou psychiku. Nakolik může byť i krátký pobyt v kojeneckém ústavu ovlivnit psychický vývoj dítěte?

Dopady, které má ústavní péče na děti v raném věku, nejsou u dětí v ústavních zařízeních na první pohled viditelné. O to fatálnější jsou ale změny, které se odehrávají v jejich mozku a projevují se v různých podobách v průběhu celého života dítěte i jeho dospělosti. Absence stálé pečující osoby a chybějící individuální péče vystavují tyto děti nadměrnému stresu. Chybí jim pocit bezpečí a veškerá jejich pozornost se musí soustředit na snahu ochránit se. Neustálá pohotovost obranných strategií v mozku vyvolává stresové reakce a aktivaci vývojově starších oblastí mozku. Vlivem toho se zároveň neaktivují vývojově mladší oblasti mozku, tedy prefrontální cortex a gyrus cinguli, které jsou zodpovědné za řečové, asociativní a regulační funkce mozku. Lidský mozek při stresu produkuje stresové hormony (kortizol, adrenalin a nonadrenalin). V malém množství jsou tyto hormony prospěšné, neboť umožňují zareagovat na nebezpečí a ochránit se. Malé děti v ústavní péči se ale vlivem chybějící individuální péče dostávají do stavu chronického dlouhodobého stresu a soustavně produkované stresové hormony začínají některé důležité struktury mozku poškozovat až úplně ničit. V raném věku je proto takový stres pro vývoj mozku dítěte vysoce škodlivý a v řádu měsíců, týdnů, ale i dní zásadně narušuje vývoj mozku. Děti, které v raném věku prošly kojeneckými ústavy, mají v důsledku toho v dospělosti výrazně snížené šance na šťastný a úspěšný život. Jsou velmi vážně ohroženy nezaměstnaností, závislostmi, bezdomovectvím, kriminalitou, vytvářením nefunkčních vazeb (vedoucích také k umisťování jejich potomků do ústavní péče), nebo psychiatrickými diagnózami.

Dobře, ale když je například dítě umístěno k pěstounům na přechodnou dobu a pak putuje ke stálým pěstounům, tak i tento faktor přeci musí nějak ovlivňovat psychiku dítěte. Proč vlastně fungujeme v tomto režimu přechodných a pak stálých pěstounů?

Pokud by mohly jít děti vždy rovnou do definitivní rodiny, bylo by to samozřejmě ideální. Přechodná pěstounská péče ale vznikla, protože k nalezení řešení, které bude pro dítě z dlouhodobého hlediska nejlepší, je někdy potřeba určitý čas. Musíme počkat, než a jestli se vyřeší situace v původní rodině, než se dítě dostane do adoptivní rodiny, než se vyberou vhodní dlouhodobí pěstouni a tak dále. Dokud nebyli přechodní pěstouni, děti musely vždy do kojeneckého ústavu. Díky přechodným pěstounům teď ale děti do ústavu nemusí a mohou překlenout krizové období, kdy se hledá nejlepší řešení, v rodině.

Jak je to s finanční náročností, kolik stojí ústavní péče a kolik stojí pěstounská péče?

Pobyt jednoho dítěte v kojeneckém ústavu stojí měsíčně průměrně víc než 70 tisíc korun. V některých zařízeních je to ale i 100 tisíc korun. Ročně vychází provoz kojeneckých ústavů na tři čtvrtě miliardy korun, protože se platí i obrovské náklady na budovy, úklid, zahradníka nebo kuchaře. Dohromady je péče v kojeneckém ústavu 38krát dražší než podpora dítěte v rodině. Pokud dítě nemůže být ani s podporou v biologické rodině, pak je další volbou náhradní rodinná péče, přičemž pěstounská péče je dokonce více než dvakrát levnější, než pobyt dítěte v kojeneckém ústavu.

A máme vůbec dostatek pěstounů? Vy jste v úvodu rozhovoru říkala, že novela počítá i s jejich finanční podporou, tedy předpokládám, že chcete na tuto myšlenku přivést více lidí…

Aktuálně potřebujeme pěstouny jen pro třetinu dětí. A ano, aktuální návrh počítá i s navýšením finanční a odborné podpory pro pěstouny, aby jich bylo dostatek i v budoucnu. Určitě je potřeba systém hodně zlepšit, dnes například trvá stát se pěstounem ve většině krajů opravdu příliš dlouho a mnoho lidí to odradí. Nicméně nedostatek pěstounů není tím opravdovým protiargumentem, protože například dětí do 1 roku je podle lednového průzkumu právě teď v kojeneckých ústavech 33, přičemž vedle toho tu máme desítky volných přechodných pěstounů připravených okamžitě a kdekoliv přebrat dítě do péče. Bohužel dokud bude existovat možnost umístit dítě do ústavu, stále ji některé instituce budou volit, přestože budou k dispozici volní pěstouni.

Prioritou vaší iniciativy Dobrý start, která aktuálně apeluje na poslance, aby přijala příslušnou legislativu, je mimo jiné i podpora biologických rodin a práce s nimi. Jak si to představujete v běžném životě? Pokud například stát podpoří rodinu finančně prostřednictvím nějakých dávek, jak lze zajistit, aby finance byly určeny pro potřeby prioritně malého miminka, nikoliv pro potřeby jeho často problémových rodičů?

V ústavech často končí děti rodičů, kteří sami v dětství prošli kojeneckými ústavy a dětskými domovy. Je to začarovaný kruh. Pokud tyto rodiče nezažili, jaké to je mít funkční rodinu, těžko pak mohou sami být dobrými rodiči. Proto je potřeba je podpořit, a to zdaleka nejen finančně. Potřeba je rozvinout programy zaměřené na rodičovské kompetence, řešení konfliktů v rodině, budování dobrých vztahů. Stejně tak pomáhat s hledáním bydlení nebo s hospodařením s financemi, pokud to rodiče potřebují. Každá investice do rodiny, která díky ní bude moci dobře vychovávat dítě, se celé společnosti mnohonásobně vrátí. Rodiče dětí, které končí v kojeneckých ústavech, mají vždy vlastní těžký příběh. Musíme se naučit těmto rodičům pomáhat efektivněji než teď, kdy často dostanou jen možnost umístit dítě do ústavu. Z takového dítěte pak často vyroste další nešťastný rodič, jehož dítě skončí v ústavní péči.

Problematika ústavní péče je nyní zase velmi aktuální. Jak dlouho se vaše iniciativa snaží o úpravu příslušné legislativy? A co může například čtenář dnešního článku udělat, aby vám vyjádřil podporu?

Dobrý start vznikl před čtyřmi lety, kdy jsme apelovali na podporu zákona tehdejší Sobotkovou vládou. Bohužel návrh tehdy těsně neprošel, ale podařilo se téma zvednout a vzbudit zájem veřejnosti. K tomu přispělo i natočení dokumentu V nejlepším zájmu dítěte, za kterým stojí mé kolegyně z Dobrého startu. Rovněž nám pomáhají i aktivity spousty organizací nebo pěstounů, kteří z první ruky vědí, jak důležité je pro dítě vyrůstat v rodině. Budeme rádi za podporu naší iniciativy, na Facebooku, Instagramu a webu Dobrý start a Díky pěstounství. Nejdůležitější je teď ale dát vědět politikům, že veřejnost se o zákon zajímá a stojí za dětmi v kojeneckých ústavech. Klíčové je přijmout pozměňovací návrh č. 7838, to je potřeba politikům napsat. Argumenty a kontakty najdou lidé na našich stránkách.

Mgr. Klára Laurenčíková

Je speciální pedagožka, momentálně působící na Ministerstvu zdravotnictví jako odborná garantka agendy dětského duševního zdraví. Vede Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání a externě přednáší na Katedře speciální pedagogiky Univerzity Karlovy. Je předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte, členkou Rady vlády pro lidská práva, členkou Výboru pro prevenci domácího násilí a členkou think tanku Vzdělávání 21 Univerzity Karlovy. Spoluzaložila iniciativu Dobrý start, která usiluje o změnu systému na pomoc ohroženým dětem v ČR.  Za svou podporu systémových změn v oblasti inkluzivního vzdělávání se v roce 2016 stala Ashoka Fellow doživotní členkou globální sítě sociálních inovátorů a v roce 2019 byla vyznamenána Nadací Olgy Havlové za prosazování kvality a otevřenosti vzdělávacích systémů a za aktivitu v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti.