Vaše dítě roste jako z vody a z malého miminka se pomalu stává parťák, který už rozumí mnohým věcem. Kdy je ale ten nejlepší čas na to, aby dítě začalo spát samo ve svém pokojíčku? Je lepší to stihnout ještě v miminkovském období, nebo naopak počkat do doby, kdy na to bude mentálně připravené? Jak se pozná nejvhodnější doba a jaké jsou zkušenosti vás, maminek, prozradíme v dnešním článku.
Sdílej článek
Pokud bydlíte v garsonce, tak vás dnešní článek trochu mine, protože nemáte na výběr a budete spát s miminkem i nadále v jedné místnosti. Pokud máte ale možnost vybudovat dětský pokoj, tak pak přichází na řadu otázka, kdy dítě do vlastního pokoje přesunout i na noční spaní. Většina rodičů volí období kolem 1,5–2 let, kdy už je dítě případně schopné v noci po probuzení dojít za rodiči do ložnice. Současně je to také období, kdy se dítě již nevejde do klasické dětské postýlky a musí se mu koupit postel větší. Odborníci se pak většinou shodující, že ve chvíli, kdy dítě začne kolem 3. roku chodit do školky, tak by mělo být schopné spát samo ve vlastní posteli. I když existují i studie ze zahraničí, které zase tvrdí, že pro kvalitní spánek celé rodiny je lepší, když dítě přesunete do vlastního pokoje co nejdříve.
A jaké jsou reálné zkušenosti vás, maminek?
„Vzhledem k tomu, že máme dvoupokojový byt, tak jsme ani neměli prostor toto téma řešit. Nicméně náš tříletý syn spí s námi stále v posteli. Brzy bude mít svůj pokojíček, ale v něm bude spát až tehdy, když si sám řekne, že to chce. Naprosto nechápu trumfování rodičů v tom, odkdy jim spí dítě samo v pokojíčku. Za deset let budou mít doma adolescenta, který jim maximálně řekne „brýráno“. Blízkost vlastního dítěte vám nic nenahradí a nikdo nevrátí. Zkrátka společné spaní dětí a rodičů považuji za přirozené,“ říká maminka Silvie z Lysé nad Labem.
„Dcera měla od narození přístavnou postýlku u manželské postele. Spala docela hezky, poměrně brzy jsem kojila o půlnoci, pak až v šest a v devět ráno. Ve čtyřech měsících jí začala být přístavná postýlka malá. Zkusili jsme ji přesunout do klasické dětské postýlky do jejího pokojíčku a od první noci jsme byli nadšeni. Spala daleko líp ona i my. Mohu jedině doporučit. Teď jí jsou dva roky, s uspáváním ani spaním nebyl nikdy velký problém, navíc ráno si ráda v postýlce po probuzení sama hraje a nechá nás dospat. Jedinou nevýhodu vidím v tom, že je odmala zvyklá na klid ve svém pokoji. Když jsme jeli třeba na chatu ke známým apod., kde najednou musela spát s námi, nikdo z nás se moc nevyspal. Teď má tříměsíční sestřičku, kterou bychom rádi taky brzy odstavili z ložnice do dětského pokoje. Tak jsem opravdu zvědavá, jak to budou holky dávat společně,“ vysvětluje maminka Anna z Prahy.
„Naše zlatíčko (syn 3,5 roku) spí ve své postýlce pořád s námi v ložnici. Pokojíček zatím ještě ani nemá. Ale až na to bude zralý a bude sám chtít, tak mu ho zařídíme. Zatím usíná sám ve své postýlce s pootevřenými dveřmi. Ale někdy se stane i to, že usíná sám ve své postýlce a jeden nebo oba rodiče ve své posteli vedle něj usnou dokonce dřív než on,“ popisuje se smíchem maminka Kateřina z Prahy.
„Náš syn spal ve své postýlce se mnou v ložnici a v noci nebo k ránu jsem si ho brala k sobě do postele. Manžel spí o patro výš. Když jsme pak čekali naše druhé dítě, dceru, tak synovi byl cca rok a půl a udělali jsme mu vlastní pokojíček. Protože se ale u něj začala projevovat separační úzkost, museli jsme tam s ním být, dokud neusnul a v noci stejně chodil ke mně. Já ho ale nikdy ze své postele neposlala pryč. Tohle mu vydrželo tak do 3,5 let. Tehdy jsme ho naučili usínat samotného a hodně to pomohlo, protože pak už to uměl i v noci. Najednou jsme se tak přehoupli do stavu, kdy nás doslova posílal z pokojíčku večer pryč, aby mohl spát,“ říká maminka Zuzana z České Třebové a dodává: „Když jsem ještě neměla děti, tak jsem společné spaní dost odsuzovala, ale teď si říkám, že to tak rychle uteče, že se o to neochudím.“
