Klidně přijedeme, ale mám děti… a psa II

Snadno se může stát, že místo zoo strávíte odpoledne házením míčku ve Stromovce.

Koukám našemu psovi upřeně do očí. A v hlavě se mi odvíjí nekonečný seznam témat k řešení: kam se psem, když jdeme na hřiště, do školky, na nákup, k doktorovi, na kroužky, jak venčit psa, když muž jede na výjezdy a děti usínají v osm, ale pes potřebuje ven ještě v deset, kam se psem, když jsou dětské oslavy a rodinná setkání, kam se psem, když už konečně máme kamarády, co mají rádi psy a mají je, ale ouha, mají zrovna fenu… A ty ta naše fena prostě nesnáší.

Život přizpůsobujeme psovi. Jezdíme tam, kam psi smějí, hledáme výlety, kde nebudeme nikoho psem ani dětmi obtěžovat (jo, tohle je opravdu těžká rovnice s řadou proměnných, ale i ta se dá spočítat), bydlí s námi, hladíme ji, mazlíme se s ní, děti ji milují, večer před spaním se za ni modlí, jako za člena rodiny, chodíme s ní běhat, i když padáme na hubu, vstáváme k ní, když potřebuje ven, ale nám se nechce, kupujeme jí drahé žrádlo a hračky a těším se na ni, když je pár dní jinde…

Psí láska, psí pohled, psí nevinnost – jakkoli to zní jako nejtrapnější růžové klišé – jinou odpověď nemám. Ta radost, když nás vítá, ten smutek, když ji opouštíme, ta hrdost v dětských očích, když je poslechne, když si s nimi hraje, to uklidňující teplo, když ji hladíme. A k tomu všemu tu je bonus psího hromosvodu – když na někoho potřebuju zaječet, první to slízne pes. Když si někomu potřebuju postěžovat, její velké špičaté uši stojí v první linii: nikomu nic nevykecá a přitom poslouchá a poslouchá a ještě je ráda. A taky umí odpouštět. Můžete se chovat jako tydýt a stejně vás bude milovat. A já se jako tydýt už párkrát zachovala… Ale o tom až třeba příště. Teď můžeme skončit u toho, že nikdo neumí odpouštět tak samozřejmě a bez keců jako pes. A to za to zkrátka stojí. Nejen to.

Bude to zhruba rok, co jsme dostali pozvání na VIP zahradní party. Bude dort, spousta dětí, překvapení, grilování, bazén a kouzelnické vystoupení. A světe, div se! Na mou obligátní otázku: „Můžeme k vám přijet i s tou naší pejsicí?“ se dostavila libá odpověď: „Ano! Jasně, pejska vezmi s sebou. U nás jsou hafíci vítaní. A žádná jiná fena tady nebude… Hlavně přijeďte včas! Začíná se třípatrovým dortem!“ Takový zázrak! Taková radost a vděk mě zaplavily, že jsem té chlupaté psici vlepila pusu.

Ale přeci jen našeho hyperaktivního psa před akcí solidně vyvenčím, aby nebyl společnosti nepříjemný. Jsem k ostatním ohleduplná a o svého psa se umím dobře postarat. Vše jsem si předem naplánovala.

V den D jsem oblékla děti do luxusních oblečků, sebe do nové bílé halenky, kterou si beru opravdu jen na Vánoce, anebo když jdu mezi takové ty speciální lidi, co si všímají každého nažehleného puku, psa vykoupala a jelo se. Zastavili jsme cestou na oblíbeném místě u řeky: v plánu bylo pohodlné venčení, děti si budou prohlížet v autě knížky, aby se neumazaly, a já rovnou od vozu, abych měla situaci pod kontrolou na všech frontách, psovi desetkrát hodím tenisák. To ho perfektně unaví – pak nasedneme a pojede se na dort. Spočítané to mám na vteřiny. V kufru kromě psa vezu dárky a bílou, čistě vypranou a navoněnou korbu kočárku na vrácení.

Vše klape podle plánu. Až na to, že holky v autě čekat nechtějí a pláčou. Jedna chce ven, druhá chce už jet. Jedna si pokape šatičky pitíčkem. Druhá si počůrá lem kalhotek. Napětí lehce roste, koukám na hodinky, ještě jeden balon a mizíme odtud. A v tom pes někam zmizí. Pískám, volám, mezitím beru holky na čůrání a zpět, cpu je do sedaček, řev nabírá na intenzitě, uklidňuju je, ale spíš sebe, protože přes řev stejně nejsem slyšet, opakuju, že už jedeme a za chvíli tam budeme, za vteřinku, je to kousek, volám na psa. Nejde. Nevrací se. To snad ne. Začínám se bát, co se stalo. Snad se někam nezaběhla? Vybíhám se po ní podívat a v tom ji konečně vidím. Vrací se k nám od řeky.

Co to na sobě má? Něco z ní cestou odpadává… nevěřícně zírám… a pak mě to doslova praští do nosu. Ona se zatím vyválela v rybě! Ale ne v nějaké malé, kapesní, něžné a chutné rybičce. Ale v monstrózním, rozkládajícím se mackovi, jehož ostatky jí ulpěly v kožichu za krkem, na hlavě a na obojku. Je to nejen nepřehlédnutelně vidět, ale je to především neopomenutelně cítit. V ten moment mě zachvátí panika, která se vzápětí transformuje do mohutného žaludečního chodu. Co teď?

Takhle nemůže do auta. A už vůbec na oslavu! Co teď s ní budu dělat? Děti v autě stále řvou. Snažím se zachovat klidnou hlavu. Třeba se mi to jen zdá. Nezdá.

Píšu kamarádce, že máme nečekané zpoždění a ať na nás s dortem raději nečekají. Řev v autě se stupňuje.

Hlava pracuje na plné obrátky: jaký zvolit postup? Nejdříve děti. V autě je horko a děti jsou unavené, sedí tam už příliš dlouho, ale já potřebuju volné ruce a ony se nesmí k psovi ani přiblížit, nemůžu je vypustit ze sedaček. Přeparkuji tedy do stínu, otevírám auto dokořán. Krok dva: pes. Beru, co je po ruce. Vlhčené ubrousky, dezinfekci, pleny a jdu se psem k řece. Párkrát jí hodím míček do vody. Pak z ní odírám zbytek plenou, liju na ni dezinfekci, brání se, a sakra. Otřepala se přímo na mou bílou halenu. Křičím sprostou nadávku. Smrdím. Strašně smrdím. Zvracím, na pachy jsem byla vždycky dost citlivá. A mrtvá ryba v horku? To by dal málokdo. Pokračuju s fanatickým zapálením v práci: dřu psa pískem, pak přijdou na řadu vlhčené ubrousky, vší silou ji mydlím, klepou se mi z toho ruce, pach nás ale prozatím neopouští, cítím ho všude, smrdí mi ruce, i kalhoty, co budeme dělat?

Stále ke mně doléhá řev, aspoň to mě uklidňuje. Znamená to, že mají v autě dost kyslíku. Ale dál už to nejde protahovat, musíme jet. Pes sice vydatně páchne, ale rybí maso už z něj neodpadává. Vygeneruju záchranný plán: dám ji do kufru a odvezu ji domů do horké vany, na oslavu prostě nepojedeme. Tečka. Prostě smůla.

Jenže vzápětí se hroutí i plán B. V kufru – ouha – je veliká bílá korba kočárku a složený podvozek. Kam s tím? Na přední sedadlo se to nevejde a pes se toho nesmí ani dotknout! Nezbývá než přeskládat celé auto, včetně sedaček s usínajícími dětmi. V duchu děkuju za roky strávené tetrisem. Vidíš, mami, prý, k čemu mi to v tom životě bude? Copak se mi teď hodí, že umím hrát na klavír? To, co bylo na předním sedadle, dávám holkám pod nohy, korbu cpu místo jedné sedačky, sedačku dopředu, psovi dozadu dětskou deku – holt každá záchranná akce si žádá oběti.
Holky mezitím usnuly. Pes dělá, že není. Sedím za volantem, klepu se vzteky a vysílením a pak to přijde. Nejdříve mě ten nápad polechtá na zátylku příjemně ledovým ostřím. Pak se mi mrazivý klid rozlévá do celého těla. Do očí se vkrádá pomstychtivé šílenství, propadám mu s rozkošnickým výdechem: toho psa dám okamžitě do útulku. Pak si koupím novou košili a pojedeme na oslavu. Už toho mám dost. Zase začnu žít jako normální člověk.

Vyrážíme na poslední psí cestu. Zarputile zatnuté zuby. Už toho smrdutého čokla mít nebudeme. Konec všech těch starostí, chlupů všude a prokousnutých bund, špinavých halenek a outsiderských pseudovýletů. Jedu tvrdošíjně dál, zarytě rozhodnutá pro konečně řešení.

Když jsme zastavili na parkovišti před útulkem, zazvonil mi telefon: „No, kde jste? Julián bez vás nechce začít! Všichni se po vás ptají?! Před hodinou jsi psala, že máte malé zpoždění, stalo se něco vážného?“

Leze to ze mě jak z chlupaté deky: „My jsme měli… takovou… nehodu, ale už jsem to skoro vyřešila…“ „Nehodu? Tys bourala?“ „Ale ne nehodu jako nehodu. Možná by mi pomohlo, kdybych si u vás mohla dát sprchu a kdybys mi třeba půjčila něco na sebe?“ Tím kámošku tak vystraším, že vzápětí zkrátka musím vybalit celou pravdu, aby nespustila záchrannou akci minimálně s jedním vrtulníkem. Její reakce na historku s rybou mě ovšem úplně konsternovala. Nečekala jsem, že by něco tak tragického a nepřijatelného mohlo někoho tak úlevně pobavit. Spíš jsem ve své dramatické bublině čekala hysterický řev a křik, že my už jim přes práh nesmíme a jejich ulici ať se vyhneme obloukem, protože jestli jen zdálky zavětří rybinu, podá na mě trestní oznámení. Ale ona místo toho úplně v klidu řekla, že se jí ulevilo a ať okamžitě všichni dovalíme – včetně psa, že mají doma nejen sprchu a šampón, ale i hadici, oblečení přebytek a panák že mi spraví ten podrážděný žaludek a zakončila to pádným argumentem, že psa by mi v útulku takhle smradlavého beztak nevzali. A prý bude aspoň čím bavit společnost…

„Tak ti to prošlo, ty psí bestie!“ říkám jí do zpětného zrcátka. „Ty máš takovou kliku!“ Tváří se chudák tak provinile, tak zkroušeně, tak smutně, až mám chuť se jí omluvit. Ale zatím jen zdánlivě.

Celou párty proležela vyšampónovaná na hanbě, ani vodítku se nebránila. Já jsem dostala ještě o třídu lepší halenku, welcome drink, co mi okamžitě spravil chuť a vyvolal potřebu sníst všechno, co bylo v nabídce, a fórů na „top rybí párty voňavku“ jsem slyšela tolik, že už si žádný nepamatuju.

Kdybych ji do toho útulku opravdu dala, večer si pro ni zase pojedu. To je vám doufám jasné. Protože je to přece náš pes. Člen naší smečky, naší rodiny. Prostě láska a ta někdy prochází žaludkem a umí zvednout žluč jako nic jiného. Ale je to láska. A ta umí odpouštět, i když se občas chováme jako tydýti.