Následující řádky bych ráda věnovala těm, kteří mají děti a nemají psa. Zaručeně vás potěší a uklidní, že celý ten logisticky náročný život může být ještě peprnější. Ale také bych ho ráda věnovala těm, kteří mají děti i psa. Nejste v tom sami!
Sdílej článek
„Jee! To je krásné pozvání! My určitě přijedeme!“ jásám nad letní nabídkou týdne u známé na chalupě. Má stejně staré děti, na zahradě hromadu rybízu, za humny boží pískovnu s čistou vodou, bude to bezva čas pro mě i děti!
Ale pak mi to dojde a polije mě ledový pot: „Počkej, prosím tě, vždyť já mám psa! Může tam k vám pes?“ V telefonu je chvíli ticho… Knedlík v krku se mi zvětšuje, tohle rozpačité přešlapování důvěrně znám. „No hele, se psem je to tu takový blbý, máma tu má slepice a na koupák psi stejně nemůžou, nemáš pro něj nějaké hlídání?“ „Jasně! To víš, že jo! To určitě nebude problém, tak já to nějak vymyslím a ozvu se, ať doladíme detaily, jo? Zatím pa!“ končím hovor s předstíraným klidem, ale tajně polykám slzy a na dobro se loučím s vidinou krásného výletu.
Hlídání pro psa samozřejmě nemám. Sehnat hlídání pro našeho psa v létě je něco jak sehnat hlídání pro tři děti z hodiny na hodinu. A zadarmo. I s odvozem. Náš pes totiž potřebuje běhat. Hrozně moc běhat. A taky nemá ráda feny. Hodně nemá ráda feny.
Epizodu „Chiméra letní pohody na luxusní chalupě s pískovnou na pár vteřin“ uzavírám chabým chlácholením: „To nevadí, že tam nemůžeme, aspoň tam nic nezničíme.“ A vzápětí mě chytá tradiční psí vztek.
Tolik nám toho komplikuje!
Všichni se jedou koupat: „Aha, a kam? Na koupák? Tak to my bohužel nemůžeme, my můžeme leda tak k řece. Nechcete jet k řece? Tak to nevadí! Uvidíme se určitě jindy.“ Hm, to určitě…
Všichni jedou do zábavního parku! „A můžou tam psi? No jasně, že nemůžou! Ptám se jen tak z legrace. Tak si to užijte, my pojedeme třeba příště.“ Kdepak příště!
Celá parta vyráží do zoo. Ale… tam přeci může i pes! Hurá, sláva! To je zázrak! Raduju se ovšem předčasně. Náš běhací pes na vodítku v záplavě libých a neodolatelných pachů zvířat, místy dokonce i volně žijících, to je něco jako tank na gumičce, respektive surf na tažném laně ve velkých vlnách, nebo aspoň deštník ve vichřici.
Z výletu do zoo se tak stává můj soukromý výlet za zapřaženým psem doprovázený nekonečnou mantrou: „Netáhni, prosím!“ Ostatní účastníky jsme pomalu ztráceli jednoho po druhém. Z kamarádů jsem viděla jen rozmazané šmouhy u vchodu, když jsem frčela na svém psovi kamsi vpřed. Čas v pavilonech určený k čučení do výběhů a zasvěcený pár vteřinám vytouženého kecání, zatímco mají děti nosy přilepené na ušmudlaná skla, jsem strávila venku čučením na dveře pavilonu s nápisem „Sem váš mazlíček nesmí“ a marně doufala, že někoho napadne vyjít za mnou na pokec ven. Nenapadlo. Spíš je napadaly nejapné fóry na mou psí vytíženost. Pokud se ptáte, proč jsem psa venku prostě nepřivázala, se sklopenou hlavou musím přiznat, že náš pes přivázaný na vodítku si vybírá ze dvou verzí absolutního psího nesouhlasu – buď vodítko překouše, anebo tak žalostně, hlasitě, intenzivně, usedavě a nesnesitelně pláče, že přivolá pozornost všech, tedy i těch, jejichž pozornost přivolávat nechcete: těch, co si rádi a hodně stěžují nebo, a co je snad vůbec nejhorší, pozornost matek, jejichž děti právě spí – a s nimi si není radno zahrávat, zvlášť proto, že občas mezi ně patřím i já.
Vrchol nastal večer, kdy se v hromadném chatu nějaký prima kámoš zeptal, proč jsem vlastně nedorazila. Bylo mi trapné psát, že jsem tam přece taky byla, dokonce i se svým pejskem, ale bohužel jsme museli odejít o něco dřív, protože to tam mého parťáka na vodítku až tak moc nebavilo, a tak jsme ty lístky do zoo za několik stovek radši proházeli tenisákem ve Stromovce…
A tímhle to nekončí… počkejte si na pokračování!
