Dana je třicetiletá zdravotní sestřička, ale hlavně také maminka půlročního Ondráška a téměř tříleté Amálky. V době pandemie se rozhodla podpořit kolegy v nemocnici a vrátila se do práce na zkrácený úvazek. Jak zvládá péči o děti a současně tak náročnou a stresující práci, navíc v dnešní době pandemie? Dozvíte se v dnešním rozhovoru.
Sdílej článek
Ty ses rozhodla vrátit do práce letos v prosinci, když synovi bylo teprve půl roku. Co tě k tomu vedlo?
I když jsem byla doma s dětmi, tak jsem situaci v nemocnici pořád sledovala, a to hlavně poté, co se u nás potvrdili první nakažení. Rodina pro mě znamená samozřejmě nejvíc, ale svoji práci mám ráda a není mi lhostejné, co se tam děje. Na jaře se to zvládlo skvěle, to mě uklidnilo. Dokonce jsem v červenci, v době rozvolňování, rodila, manžel mohl být u porodu a omezeně za mnou pouštěli i návštěvy. Tenkrát jsem asi uvěřila, že už bude dobře. Podzim mi rychle ukázal, jak jsem se mýlila. A když nemocnice opakovaně zveřejnila výzvu, ve které žádala veřejnost o pomoc, řekla jsem si, že bych vlastně mohla. Nabídla jsem se na noční služby a oni to přijali. Třináctého mi končila mateřská a čtrnáctého už jsem byla v práci.
Jak se k tomu doma postavil tvůj manžel a co babičky a dědové?
Celá rodina mě podporuje, a jestli má někdo nějaké výhrady, tak je neříká (smích). Největší oporu mám v manželovi, bez něj by to vůbec nešlo. Za ty roky už mě dobře zná a ví, že sedět se založenýma rukama mi moc nejde. Proto když jsem se o tom před ním prvně zmínila, bez velkého rozmýšlení mi řekl: „Prostě běž.“ Navíc s dětmi to zvládá na jedničku, takže v práci se můžu soustředit jenom na práci a nemusím přemýšlet nad tím, co se děje doma. Ondrášek je už nějakou chvíli na Sunaru a naštěstí s usínáním a spánkem teď nemá problém ani jeden z nich, to mi taky pomáhá.
Jak vypadá tvůj běžný pracovní den a dá se vůbec skloubit s péčí o děti?
Sloužím jenom v noci, o čas s dětmi se proto příliš neokrádám a užiju si jich dostatečně. Takže den nám začíná úplně stejně jako každý jiný, vstáváme kolem šesté, pak následuje snídaně, procházka po okolí, hraní si, oběd, spánek, koukání na pohádky nebo návštěvy babiček. Manžel se vrací z práce okolo čtvrté odpoledne a já v pět odjíždím. Nejpozději ve tři čtvrtě na šest musím být připravená na oddělení. Domů se pak snažím přijet co nejdřív, stíhám to ráno něco mezi půl sedmou a sedmou. O víkendech je to super, to si můžu jít dopoledne na chvilku lehnout. Všední dny bývají horší. S manželem si ráno v podstatě jen předáme kliku u dveří. On odjíždí do práce a na mě čekají děti, čerstvě vyspinkané a připravené na nový den (smích). Ale nesloužím každou noc, většinou jsou to tak dvě noční týdně, takže nic, co by se nedalo zvládnout.
A jak zvládáš ty dny, kdy nespíš? To je pro mě jako matku dítěte „nespavce“ nepředstavitelné.
Zvládám. Kdybych věděla, že to nedám, tak se sama neozvu. A jak už jsem řekla, nejedná se o několik nocí po sobě, mám mezi službami volno na to, abych se pak dospala, když je možnost a když to děti dovolí.
Co bys poradila maminkám, které zvažují, že se vydají stejnou cestou jako ty a vrátí se do práce hned po mateřské?
Že pokud to není nutné, ať nikam nespěchají. Je jasné, že každý to má jinak a že každá koruna navíc se hodí, ale třeba já bych na návrat do práce takhle brzo nepomýšlela. Přesvědčila mě až tahle mimořádná situace, která ale, doufám, jednou skončí, a já se vrátím ještě na nějakou chvíli domů.
Co pro tebe bylo po návratu do práce nejtěžší?
Řekla bych, že to mám podobně jako většina maminek, co se vrátila po delší době do práce. Chvíli mi trvalo, než jsem si nějaké věci zase zautomatizovala. Musela jsem nad vším daleko víc přemýšlet, všechno jsem hledala (něco hledám doteď) a to mě zpomalovalo. Nové věci jsem se musela naučit a na ty staré jsem si musela vzpomenout. Ale mohlo to být horší. Jsem ráda, že na tom s tou pamětí nejsem zas až tak špatně (smích).
Změnila nějak pandemie tvoje pracovní prostředí?
No jasně, a to je další věc. Vrátila jsem se do úplně jiného světa, než jaký jsem před časem opouštěla. Pandemie toho hodně změnila a pořád mění. Rozdíly mezi odděleními se smazávají, v podstatě se teď rozdělují jen na ty s covid-19 a na ty bez covid-19.
Jak vnímáš současnou situaci jako člověk v tzv. první linii?
Já se za člověka v první linii vážně nepovažuju. Sloužím jenom, když je potřeba. Což teda teď je, protože hodně kolegyň je nemocných, tak chodím častěji. Ale pořád tady netrávím tolik času jako ostatní. A taky jsem na oddělení, které se snažíme udržet pro pacienty bez covid-19, což se samozřejmě ne vždy povede, ale všichni proto dělají maximum. Na odděleních, na kterých se v jednorázových ochranných oblecích a se štíty na hlavách dennodenně starají o nakažené, tam si zaslouží obdiv. A v Praze se mezitím demonstruje. Ale abych ti odpověděla, je mi z toho smutno. Troufám si říct, že v nemocnici na tebe tíha té situace dopadne dvojnásobně, ale já pořád věřím, že bude líp. A už se na to upřímně těším.
