Co bude dál?
Jak dětem odpovídat na to, co sami nevíme…
Sdílej článek
Jednoho nepřiměřeně horkého rána pár dní po Velikonocích se moje tříletá dcera probudila celá rozhicovaná z nedozírných toulek po neznámých nočních světech, upřela na mě hluboké oči plné touhy po poznání a pronesla: „Maminko, co je teda vlastně teď, když už nejsou Velikonoce? Co bude dál?“
Hrklo ve mně. Rozbušilo se mi srdce. Zastavil dech. Uklidňuju se, že mám na takovou přehnanou reakci nárok. Je po páté, svítá a já spala jen chvíli. Takže odpověď se mi v hlavě formuje tak dlouho, dokud dcera otázku nepoloží ještě dvakrát. Pokaždé naléhavěji. To děti umí perfektně.
Tak holčičko, za prvé: Mám ještě úplně vypnutý mozek. Za druhé: Mám úplně ztuhlou pusu a na bradě ještě nezaschlou slinu. Za třetí: S hrůzou přemítám, proč mám na sobě džíny a svetr a v ruce kartáček (Aha, usnula jsem při kojení, dříve než jsem se stihla svléknout, a chtěla využít „nicnedělání při kojení“ jako chvilku pro sebe, ale podle pocitu v ústech odhaduju, že vyčistit jsem je už nestihla.). A za čtvrté: Na rozdíl od tebe, miláčku můj dorůžova vyspinkaný, mám za sebou dost krušnou noc, chtěla bych, aby se sem přičarovala nějaká milá paní na hlídání (po měsíci karantény odhaduji, že nejsem jediná…) a přenesla vás obě do světa magického vedlejšího pokoje, odkud by nebylo nic slyšet až do chvíle, kdy bych se sama dobrovolně probudila a řekla: „Holky, co je vlastně teď, když jsem se konečně vyspala, za den? Jo? Prospala jsem týden… aha… takže, co bude dál?“
Jenže otázka dceru pálí, palčivě ji opakuje znovu a znovu. Něco musím vymyslet.
Nakonec odpovídám jasně a nečekaně rezolutně: „Teď není nic. Je obyčejný den. Dneska budeme žít náš všední obyčejný karanténní život.“ „Ale proč?“ „Protože každý den není svátek. Tedy respektive je, ale … no protože každý den je jen jednou za rok, protože každá chvíle je jen teď a pak teď a pak zase teď, a tak už jsou Velikonoce za námi a další obyčejný den před námi, ale třeba vůbec nebude obyčejný… bude jedinečný, jak si ho uděláme…“ Dcera na mě kouká, ničemu nerozumí. Já taky ne. Jen jedno z toho chápu, a odloučení od běžného hektického života mě v tom jen utvrzuje, že jediné, co můžeme dělat, je opravdu žít poctivě a srdečně každé to teď, i když zrovna nejsou Velikonoce a neobdarovává nás výkonný super zajíček štědrými dary ze supermarketů a je jen obyčejná chvíle obyčejného běžného dne, ke všemu v karanténě. Ale z obyčejných chvil se to všechno skládá.
Tak jdeme ven a skládáme den z neobyčejně obyčejných chvil. Odklápím pohled od popraskané země, zacpávám si uši před šustěním vyschlého lesa, otáčím se pryč od zvířeného prachu na lesní cestě. Má přece pršet! Má být zeleno! Má být vlaho! Myšlenky mě odvedou kamsi do katastrofických vizí, scénářů z blízké budoucnosti světa, do kterého jsme přivedli tyhle zvídavé a nádherně čisté děti. Cítím, že za chvíli se složím… Ale ne. Dnes se přece nemám složit já, dnes přeci skládáme společně den! A tak s vděkem pohlédnu na dcerku, co všechno mě učí, opouštím katastrofu budoucnosti a žiju obyčejné teď. Teď je spousta věcí, za které se dá být vděčný. A ten den pak stojí za to, i když je jen obyčejný.
Jenže, napadá mě cestou domů, co odpovím, až se brouček zeptá: „Maminko, a když už není ta epidemie, co je teď?“ Zase mi zatrne, ale už jsem poučená.
„Nevím, co bude, ale teď je přeci teď.“ A teď na mě koukají dvě zvídavé oči a chtějí házet šiškou na terč. Takže teď si hrajeme. A na otázky budoucnosti najdeme odpovědi, až bude budoucnost přítomností. Až to bude teď.
Jen se modlím, aby se zítra nevzbudila s dotazem: „Mami, a když už teda vůbec neprší, co bude dál?“
