Když mi bylo patnáct, říkala jsem si: „Až mi bude třicet, budu mít… dítě, perfektního muže, procestovanou minimálně celou Evropu, vystudovanou vysokou školu a skvělou práci“ nebo alespoň větší část z toho.
Sdílej článek
Když mi bylo třicet (a taky dlouho před tím a v podstatě doposud), říkala jsem si: „Měla bych… mít dítě se skvělým mužem, procestovanou Evropu, skvělou práci a možná začít ještě něco studovat. Nebo zhubnout, přestěhovat se, změnit práci, trávit víc času s přáteli, rodinou…“ Čím víc „bych měla“, tím víc na mě občas dolehne frustrace z toho, že je situace jiná. Jak z toho ven? Do jaké míry se naše představy (a představy našeho okolí) o tom, co bychom měli, kryjí s tím, co bychom chtěli, abychom byli šťastní?
Od malička slýcháme, co bychom měli dělat, jak bychom měli vypadat, jak se chovat, jaké nosit známky, s kým se přátelit… Nechci říct, že bychom neměli vychovávat své děti, ale není ta pomyslná šněrovačka až příliš těsná? Učit děti zdravit (a vysvětlit jim, proč vlastně, když často nedostanou odpověď) je zcela v pořádku, stejně jako je vést k hygieně, studiu a zkrátka z nich vychovávat samostatné osobnosti se všeobecným rozhledem schopné obstát ve společnosti. Ruku na srdce, neměli bychom jim ale dát více prostoru pro „co bys chtěl/a“ než pro „co bys měl/a“? Neneseme si důsledky této výchovy do dospělosti všichni?
Měl/a bych být lepší
Nejsem dost dobrá, protože bych měla vydělávat více peněz, zhubnout, být lepší matkou a partnerkou, cvičit pětkrát týdně, pít méně kávy… Každý si může dosadit své „měla bych“. Tato myšlenková past nás nutí přemýšlet o sobě spíše negativně. Pokud ovšem vyměníme „měl/a bych“ za „chtěl/a bych“, rázem je situace úplně jiná a kýženého výsledku pravděpodobně také snáze dosáhneme. V opačném případě jsme totiž frustrovaní z neúspěchů (nebo nejsme nadšeni z úspěchů) a tato frustrace nás vede k ještě větší negativitě ve vnímání sebe a svých schopností. Někdo to může vnímat jako výzvu a hnací motor k lepším výsledkům, ale takového člověka znám osobně jen jednoho.
Jsem dost dobrá/ý
Na druhou stranu „měl/a bych“ zaručuje do určité míry řád a udržuje věci v chodu, protože člověk je od přírody líný, a kdybychom mohli dělat pouze to, co bychom chtěli, mnoho z nás na otázku „Co jsi dnes dělal“ nebude mít odpověď. Jde tedy o to, trochu zvolnit, povolit šněrovačku a život si víc užít. Začít u sebe a dopřát to i našim dětem. Vnímat se pozitivně, občas si říci, že jsme skvělí rodiče, máme dobrou práci, hezkou postavu a vlastně spokojený život. Neznamená to vypnout hnací motor, který z nás dělá slušné vzdělané osobnosti s chutí rozvíjet se a pracovat na sobě. Jen ho občas nechat běžet na volnoběh. To nám umožní uvolnit se, vyjádřit se, užívat si drobné radosti a dělat šťastnější lidi kolem nás, sebe samotné i své děti během jejich výchovy. Dopřejme si občas trochu toho rebelství a vyměňme „měl/a bych“ za „chtěl/a bych“.
_tip_
