Vždycky když začnu být vzteklá na děti, rozbliká se mi kontrolka, že něco ve mně je v nerovnováze. Nebo mám před menstruací. Nebo mám nějakou méně či více vědomou bolest…
Sdílej článek
Dřív jsem se na vzteklé matky dívala skrz prsty. Pohlížela jsem na ně jako na dámy oděné v ďáblově kožiše, zlé, zákeřné, nebezpečné. Jak může někdo křičet na to nebohé, malé a roztomilé dítě? Že jim není hanba. To se neumí ovládat? Jak chce být té nevinné a sladké tváři příkladem?
Tenhle úhel pohledu se velkoryse rozšířil s prvními záchvaty mých vlastních dětí. Do té doby mě nenapadlo, jak brutální mateřství může být. Jak příšerné je řešit témata svých dětí ve chvílích, kdy nejsou zajištěné základní životní potřeby mě samotné. Jak má být matka trpělivě milující, když se naposledy vyspala v druhém trimestru prvního těhotenství? Jak má být mile něžná, když poslední klidné jídlo bylo včera chvíli před půlnocí? Jak má být tolerantně chápavá, když poslední čas sama pro sebe měla před měsícem, přičemž si ho logisticky zajistit a obhájit před zbytkem rodiny ji stálo poslední zbytky sil, takže místo cvičení si šla jen lehnout?
Dnešní ženy často spatří dvě čárky (ať už kýžené či šokující) během dlouhého, strmého kariérního výstupu. Většina pracuje, dokud to jde. Znám i ženu, co dávala dramaturgické připomínky během první doby porodní. Je těžké práci opustit. A najednou bum prásk, porod, šestinedělí. A to je jen začátek. Obrovská změna. Rychlá, tak třeskutá, že na ni ani devět měsíců příprav nestačí. Kojení, pleny, nonstop péče, intenzita a nasazení na 200 %. Ale úplně jinak než dosud. Tady se kope jiná loga. Bez excelu, bez finančních prémií, bez lepších nabídek, bez spolupracovníků a večírků. Je pak opravdu velmi těžké najít naplnění pouze ve více či méně izolované péči o děti a domácnost. Upřímně, tolikrát jsem si přála, aby mi to stačilo. Aby požehnání, kterého se mi dostalo v podobě dvou krásných a zdravých dětí, byl sám od sebe fakt, který mi stačí k naplnění. Ale bohužel to tak není.
Jsem tady totiž já, vysokoškolsky vzdělaná a ambiciózní žena, se svými potřebami. Potřebuju být zdravá a fit – nejen strhaná z nákupů, z nakládání a vykládání z kočárku, z bilionu předklonů, zvedání, vyzdvihávání, mytí, tahání, přendávání, vynda-, zanda-, odenda-, dodenda-… Ale pěkná. Pevná, vysportovaná, silná. Zkrátka se dobře cítit ve svém těle, dobře vypadat, žensky a přitažlivě. Potřebuju se vyvíjet a vzdělávat, být v obraze – číst, sledovat aktuální dění, znát současnou filmovou a televizní tvorbu, pokud zrovna není lockdown, jít na koncert, do divadla, na výstavu. Potřebuju udržovat společenský kontakt, vídat přátele a lidi, kteří jsou pro mě důležití a inspirativní. Potřebuju tvořit a realizovat se, cestovat a poznávat, sem tam si zajít zarelaxovat, týmově zasportovat, nechat se opečovat… Ano, takhle moc jsem rozmazlená a blahobytem zhýčkaná. Netrápí mě, jestli bude mít rodina co jíst, netrápí mě, že nám úrodu spálí slunce nebo sežerou mandelinky. Pere za mě pračka, nádobí myje myčka, cesty zajišťuje auto, jídlo přiveze Rohlík. Mám spoustu práce kolem ničeho, protože žádná z elektronických kámošek nevyžaduje, abych se o ni starala víc než dvakrát do roka. Žádná nepotřebuje moji lásku, i když jsem ráda, že je mám. Takže mám spoustu času přemýšlet „o blbostech“. Jako třeba co se sebou. Se svými dětmi. Se životem. A být nespokojená. Se sebou. S dětmi. Se životem. A když situace zajde až takhle daleko, mám dost času být i vzteklá. Na sebe. Na děti. Na život.
