„Je to tak nějak… no prostě JINAK.
Je to JINAK, než jsem si představovala. JINAK, než mi řekli. JINAK, než jsem se snažila, aby to bylo. JINAK, než jsem chtěla já, manžel, máma, tchyně, děti. Je to JINÉ, než jsme očekávali. Chutná to JINAK než od babičky. Je to JINÉ, než co jsme si objednali. Vypadá to tu JINAK než v tom katalogu.
Chová se teď tak nějak JINAK než dřív. Když ona je prostě taková JINÁ.
A není v JINÉM stavu?“
Sdílej článek
Tam někde to nejspíš začíná. Hned v začátku života, už při početí. Od prvního momentu se tvoreček zahnízděný hluboko v bezpečném lůně matky potýká s tím, že je všechno JINAK. Najednou je tu život. Změna! Pohyb, zvuk, světlo. A co teprve ty pocity ženy, která je v JINÉM stavu. A pocity nastávajícího otce, co má ženu v JINÉM stavu. A všech těch okolo té, co je v JINÉM stavu…
A když přijde čas zrození, – světe, div se – je všechno opět JINAK. Pro malého člověka, pro celou rodinu i okolí. A přitom každý z účastníků má poměrně jasný názor na to, jak by „to“ mělo být.
Avšak dost často jsou ty názory každý úplně JINÝ. V dobrém případě jsou pouze odlišné. Od toho, jak se má držet vidlička, až po vyznání víry. Rozdílné představy o správnosti. Třeba na téma, jak by se měly vychovávat děti, a co z nich jednou bude. I obyčejné každodenní plány se často dramaticky liší – každý chce trávit JINAK nedělní dopoledne, a co teprve dovolenou. A i když se v mezilidském dialogu najde kompromis a nastane shoda, která umožní další společnou cestu, pořád ještě může zasáhnout velká neznámá proměnná síla zvenčí. Takže nakonec je všechno ještě JINAK, než kdo mohl tušit.
A tím to rodeo životních JINAKOSTÍ teprve začíná. Každý den je JINÝ, i když má podobnou strukturu. Každý okamžik je JINÝ, i když některé věci známe čím dál lépe. Každý člověk je JINÝ a má JINÝ dokonce i otisk prstu, přestože máme podobné stavby těla i vzorce chování. A k všem těm odlišnostem se ještě ke všemu všechno neustále mění…
Přesto se většina z nás do posledního dechu snaží, aby bylo po našem. Zuby nehty se držíme svých představ, snů a plánů a handlujeme, co nám vůle a odhodlání stačí.
Občas to někdo zabalí a snažit se přestane. Rezignuje. Vzdá se. A aby mohl jít dál, bude potřebovat přijmout fakt, že některé věci prostě jsou JINAK. To umí dát zabrat a někdy to třeba jde vážně těžko.
Zdá se, že jediná cesta, jak se bez devastujících následků popasovat s JINAKOSTMI života, je přijmout fakt, že život je jich plný a můžeme udělat jen to, co můžeme udělat. Víc udělat zkrátka nemůžeme.
Plány na život
Upřímně, je mi záhadou, jak v tomhle ryze proměnlivém (o rychlosti proměny raději pomlčím) světě dokážeme přežít, když jsme od malička vedeni k tomu, abychom si věci dobře naplánovali, rozvrhli a především: hledali životní jistoty. (Co přežít! Ale vytrvale žít! Žít naplněný život v čase tzv. vyspělé civilizace, tak nadutě spoléhající na vlastní pokrok, plány a představy!)
„Když se budeš učit, budeš mít dobrou práci. A vyděláš si hodně peněz! A budeš se mít dobře! To je jediná jistota: spoléhat se na svoje vzdělání!“ myslí se jeden. „Jediná jistota v životě jsou kamarádi a známosti, tak si je dobře vybírej!“, míní druhý. „Musíš se spoléhat jen sám na sebe, to je opravdová jistota.“ A přesně v tu chvíli, kdy si pod vlivem dobře míněných rad, jak si pojistit zdárný životní běh, konečně vytvoříme určitý plán, co se sebou, se ozve: „Aha! Změna plánu! Je to… JINAK!“ a je úplně jedno, jestli tím hlasem promluví máma, paní učitelka, první kluk nebo to dojde nám samotným. Směrovka se párkrát se skřípěním protočí a zůstane bezmocně viset na rozcestníku ukazujíc kamsi ke dnu. Nalajnované plány se zbortí jako domeček z karet. A když se dřív nebo později konečně vyhrabeme z hnoje, můžeme zvesela začít hledat jistoty JINDE. Jenže věci kolem se mezitím změnily, nebo je zkrátka vidíme JINAK, takže nám chvilku potrvá, než se zase zorientujeme a zamíříme k jistotám novým. Dokud ovšem nepřijde nějaký další zcela nepředvídatelný bod zvratu. A tak to jde pořád dokola.
Jistota, představa a plán. Pak změna. Pak hledání jiného. A pak zase změna a zase JINAK. V malém i velkém měřítku. V horizontů hodin, dnů, ale i let a desetiletí. Plán a změna, rváči na život a na smrt. Nebo spolupracovníci, na jejichž propletenost a vzájemnou provázanost se v předávání životních zkušeností tak neprozíravě zapomíná? A nebo je to ještě JINAK?
Zaryté pod kůží
Děti se pěkně od mala učí především nápodobou a přítomností. To ovšem nám rodičům nestačí, máme za úkol se o ně přece svědomitě postarat! Vést je tak, aby byly dobře vychované a i díky našim investicím měly v dospělosti bezstarostný život. Takže raději používáme hodně slov, výchovných řečí a frází, které dost často říkají tak trochu něco JINÉHO než naše průběžné jednání.
Opravdu ale chceme, aby se o sebe dokázaly postarat, zařídily se podle svých představ a plánů, ale také se uměly vyrovnat s tím, že jsou věci zkrátka někdy JINAK, než ony zrovna chtějí. Že ne každé „já chci“ se může splnit. Že ne každé „já nechci“ může být vyslyšeno. Plán je to opravdu úctyhodný. Jenže…
„Nemůžu ti dát další křupku, miláčku! Vím, že bys chtěl, ale za chvíli bude večeře. A nevztekej se hned, když není po tvém, to se přece nedělá!“ Vzápětí se ovšem máma rozčílí, protože nejsou hrnce na svém místě! „Já se z toho táty obkreslím! Proč neustále dává pánve mezi hrnce? Hrnce přece patří sem! A pánve tam! Pořád to tam rovnám a pořád to někdo (!) přerovnává. Neustále je to JINAK, než potřebuju!“ Tak jak to tedy je s tím vztekem, když není po našem? Když je to JINAK, než my chceme? Kážeme vodu a pijeme víno?
Jestliže máme děti dovést k lepší dovednosti, jak se vyrovnat s JINAKOSTMI, tedy je vybavit velmi zásadní schopností pro řešení každodenních strastí, menších i těch velkých, budeme muset začít… no, vy víte kde.
