Dětská rádia na Pigy.cz

Nárok na náruč, pohlazení i písničku. Rozhovor s pěstounkou Táňou Dolákovou

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Péče o děti, nejen ty vlastní, ji bavila a naplňovala vždy. Byl to také jeden z prvotních impulzů, proč se Táňa Doláková rozhodla stát se profesionální pěstounkou. V současné době pečuje již o své páté miminko. Kdo jí s touto nevšední prací pomáhá, jaké chvíle jsou pro ni nejtěžší a co jí naopak dělá radost, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Jak byste svými slovy popsala pěstounskou péči?

Pěstounská péče, kterou dělám já, je pěstounská péče na přechodnou dobu (PPPD). Dítě mně soudem svěřené, o které nemůže pečovat nikdo z jeho biologické rodiny, může u nás doma zůstat nejdéle jeden rok.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se stala pěstounkou?

K tomu, že jsem se stala pěstounkou na přechodnou dobu, mě přivedlo několik na sebe navazujících událostí. Prvním podnětem bylo setknání s paní, která sama už pěstounkou byla. Okamžitě mě to zaujalo, protože péče o miminka mě velmi baví. Když měl někdo z mých známých miminko, vždycky jsem se snažila s péčí o dítě pomáhat, byť to byla třeba jen procházka s miminkem v kočárku, aby si maminka mohla v klidu odpočinout. Krátce nato jsem v televizi viděla krátkou reportáž o pěstounce. Posledním impulsem pak byl článek v časopise, ve kterém jsem si přečetla rozhovor s pěstounkou. V té době to snad ani nebylo nazýváno pěstounka na přechodnou dobu, ale jako „profesionální maminka“.

Byl ten proces od první myšlenky k prvnímu miminku v péči těžký a dlouhý?

Ano, byla to dlouhá cesta. Trvalo to dva roky. Časově náročné bylo i dojíždění na přípravy pro PPPD do Brna. Pak následovaly pohovory s psychology a psychotesty. Všechno to se mnou musel absolvovat i manžel. I moje děti musely projít dvěma rozhovory s psychologem. Nyní pracuji jako pěstounka už čtyři roky.

Kolik dětí jste za tu dobu měla v péči a jak byly velké?

V péči mám teď páté dítě. Pro každé z těchto dětí jsme si vždy jeli do porodnice. Mohou mi ale přidělit dítě od 0 až 6 let. 

Co v pěstounství pokládáte za nejtěžší? Je to seznamování s novým miminkem? Loučení? Nebo třeba jednání s úřady či s biologickými rodiči?

U prvního dítěte pro mě bylo určitě nejtěžší předávání. Poslední společný den s chlapečkem jsem se hodně naplakala. Samozřejmě ne před ním. Když jsem předávala druhé dítě, očekávala jsem stejně silné emoce a ono nic. Ne, že bych nebyla smutná, ale jakoby jsem při prvním předávání prošla nějakým očistným procesem, který mi dovolil další předávání tolik bolestně neprožívat. To si už jen chvíli popláču v autě při zpáteční cestě domů.

U dalšího mého svěřeného dítěte zase bylo velmi těžké přijmout rozhodnutí soudu. Díky spolupráci OSPOD a mojí doprovázející organizaci se nakonec vše v pohodě zvládlo. Celkově jsou asi největším problémem příliš dlouhé prodlevy mezi jednotlivými soudními jednáními.

Zvenčí se zdá, že společnost je rozdělená na zastánce pěstounské péče a zastánce kojeneckých ústavů. Jaký je váš vztah s kojeneckými ústavy? Myslíte si, že by bylo ideální, kdyby pěstounská péče ústavy plně nahradila? Nebo mají oproti pěstounství podle vás kojenecké ústavy nějakou jasnou výhodu, díky které je dobré je zachovat?

Na přípravách pro tuto práci jsme hodně mluvili o potřebách novorozence. Jak je pro každé dítě důležitá péče jedné stálé a milující osoby. Když tuto péči miminko nemá, dochází k tzv. citové deprivaci, která se negativně podepisuje na zdraví, vývoji a psychice dítěte. Takové děti mohou být zdánlivě v pořádku, ale v jejich životě se to později projeví. Nechci v žádném případě zpochybňovat a znevažovat práci zdravotních sester v KÚ, ale naplnit individuální potřeby každého dítěte prostě není v silách jedné zdravotní sestry, která jich má na starost hned několik. Takže podle mě by bylo ideální, kdyby PPPD plně nahradila kojenecký ústav (KÚ). Proč nedávat miminka k přechodným pěstounům a tím zajistit všechny jejich potřeby, které tolik ovlivňují jejich zdravý vývoj? Proč je dávat do KÚ, kde se jim této individuální péče nedostane?

My „velcí“, když se necítíme dobře, máme mnoho možností, jak si náladu zlepšit, zajdeme si na masáž, do kina nebo si popovídáme s přítelem a hned je nám lépe. A ti drobečkové na uspokojení svých potřeb nemají nárok? Na náruč, která je obejme, na pohlazení, které je uklidní, na písničku, která je uspí…?

V tomto postoji mě ještě utvrdil dokumentární pořad „V nejlepším zájmu dítěte“, kde tvůrci sledují první měsíce života dvou novorozených dětí – jedno je umístěno do KÚ a druhé k pěstounce.

Už jste zažila, že se od vás vracelo dítě do nějaké ústavní péče a nikoliv k vlastní nebo náhradní rodině?

Z mých pěti dětí, které jsem měla doposud v péči, zatím žádné nešlo do ústavní péče. Dvě děti šly ke svým biologickým matkám a pro tři se našli noví vynikající rodiče.

Setkala jste se přímo vy osobně s nějakou negativní reakcí od lidí na to, že pracujete jako pěstounka?

S negativní reakcí jsem počítala, ale musím říct, že zatím jsem se s tím nesetkala. Spíš naopak. Když se někdo dozví, že jsem pěstounka, tak mi většinou vysloví obdiv, že dokážu po „vymazlení“ miminka předat dítko dál.

Máte nějaké osvědčené rituály, které vám při předávání dětí pomáhají? Je pro vás snazší se hned odstřihnout, nebo jste ráda, když se s některými dětmi setkáte i po předání do péče někoho jiného?

Při předávání dětem dávám vyšitý obrázek se jménem a mírami, jaké měly při narození. Také jim dávám „kufřík vzpomínek“, kde je uložený první overálek, dudlík a hračka, pak náramek z porodnice a album s fotkami a údaji o jeho dovednostech. O dalším následném setkávání rozhodují noví rodiče. Mám to štěstí, že se třemi dětmi se doposud vídám, a to mi dělá radost. Jako by se naše rodina rozrostla. Za posledním pěstěňátkem k nám rodiče zatím jezdí a seznamují se spolu.

Vždy když po předání dítka novým rodičům přijedeme domů, tak svoji mysl a ruce zaměstnám okamžitým úklidem a tříděním miminkovských věcí a uložím je pro další miminko. Letos po předání pátého dítěte pojedu aspoň na týden za svým malým vnoučkem Toníčkem do Prahy, a budu tam jen pro něj.

Jak moc se do pěstounské péče zapojují ostatní členové vaší rodiny?

Nejvíce se do péče zapojuje manžel Adam, je mým řidičem do porodnice, přiveze mi domů cokoliv, co potřebuji pro to maličké. Samozřejmě i pochová a občas nakrmí a přebalí. Dcera Terezka s námi už nebydlí, ale synové Vašek a Vítek taky umí dítě zabavit. Myslím, že budou mít dobrou průpravu pro to, až budou mít vlastní děti.

Moje maminka, které bude co nevidět 80 let, za nemalé asistence mého tatínka, mi pomáhá občasným hlídáním, když potřebuji k lékaři apod. I má sestra Blanka je v pohotovosti připravena, kdyby bylo potřeba. Bez pomoci všech zmíněných by to bylo mnohem těžší.

Dokážete takto pracovat neomezeně, nebo potřebujete čas od času, v rámci osobní psychohygieny, od pěstounství prázdniny?

Po předání mám 1–2 měsíce dovolenou. Od pěstounství ale „nevypínám“, protože v tomto volnu se snažíme s manželem navštívit všechny předané děti a máme z nich a jejich rodičů radost, jak dobře se jim vede.

 

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

Sdílej článek

Povězte nám svůj názor