Je to jako elektřina. Všichni ví, že je tady a že je mocná, ale dokud nedostanou ránu, nepochopí. Možná dokonce její sílu zpochybní. Někdo snad dokonce popře. Když vás jen lehce štrejchne elektrický ohradník, zabrní to. Je to legrace. Když dostanete 220 V, už to taková psina není, může vás to zabít.
Sdílej článek
K současné pandemické situaci už bylo napsáno všechno možné i nemožné, reálné, nereálné i poloreálné, už nás strašili i uklidňovali, omezovali, instruovali, nabádali a pobízeli, zakazovali nám a pak zas povolovali, vysvětlovali… Výsledkem je zmatek, dezorientace, nejistota. Nikdo se už raději na nic neptá, protože všechno je možné. A člověk už se radši ani ničemu nediví, práh citlivosti se posouvá, prázdno zaplní otupělost. Ať už strach máte, nebo nemáte. Zčásti je to pochopitelné, pro naši generaci a generaci našich rodičů jde o zbrusu novou situaci. Ano. Dosavadní běžný živote, pa. Měj se a díky.
Naše současná situace se dá kritizovat, popírat, zveličovat, možná i s nadsázkou přijímat. Dá se chovat zodpovědně, nezodpovědně, hystericky, rozumně, lehkovážně… Nebo se to ve vás může třískat, v závislosti na tom, co se zrovna dozvíte, co si přečtete, jaká nálada v danou chvíli médii zacloumá. Mají nás v hrsti, je to síla… A občas se stačí k obyčejné situaci úderně vyjádřit a hned je situace neobyčejná. Nevíme nic. Nevíme, kde je pravda. Můžeme si její zdánlivý odlesk křehce utkat z polopravd interpretovaných často s těmi nejlepšími úmysly.
Rozhodla jsem se tedy dát na zdravý rozum. Informace z médií číst jen nezbytně často. Chovat se zodpovědně, ale ne fatalisticky. Mýt si ruce často a poctivě, ale nenosit rukavice a dezinfekci na krku místo náhrdelníku. Rozhodla jsem se nechodit na párty, ale dál vídat blízké. Nosit roušku ve městě, ale ne v parku. Rozhodla jsem se dál pracovat, a doma zůstat, jen pokud mi bude blbě a budu mít teplotu.
Můj přístup se zdál rozumný jen do určité chvíle. Už skoro týden mě pronásledují výčitky: udělala jsem toho opravdu dost? Co když velení mého „zdravého rozumu“ bude pro někoho fatální?
Nepochopitelnou souhrou událostí můj zdravý rozum zahalila mlha. Onemocněl. Dal mi výpověď, vykopnul mě. A já teď nemám, na co se spolehnout. O co se opřít. Na koho se obrátit s prosbou o pomoc. Prázdno po zdravém rozumu zatím dočasně zaplňuje strach a obava. Dočasně? Doufám.
Zde je můj covid příběh, covidová zpověď, popis průběhu mojí covidové nemoci. To slovo se mi blbě říká, blbě píše, nejraději bych ho do svého slovníku vůbec nezahrnovala. Ale nejspíš si budu muset rychle zvyknout. Covid, covid, covid. Chutná kovově, cize, jako nový chemický prvek. A přesně taková ta nemoc je. Chemická. Aspoň pro mě. Protože tady už nic obecného neplatí. Každému nemoc chutná jinak. Pravidla už dávno ztratila svůj řád. Svou hodnotu.
Už od září jsme se doma potýkali s různými příznačnými nemocemi. Sem tam rýma, kašel, sem tam teplota. Pak také s nepříznačnými. Salmonela. S náročnými situacemi. Mimoděložní těhotenství. Dlouhodobé noční dětské epizody, co zapříčiňují trvalý stav únavy a „mimóznosti“. Náročné období i bez pandemie.
Berte vitamíny, buďte zodpovědní, zůstaňte doma hned při prvních příznacích. Tak jo! Ale jak to mám poznat? Moje dcera má rýmu a kašel v podstatě rok a půl v kuse. Kde je hranice příznakovosti a nepříznakovosti? Pořád jsem to sledovala. Pak mi otrnulo. Jako celému národu. Žít v neustálém tlaku se prostě nedá. Jednoduchá pravidla zvládneme. Pokud zůstává povolena dobrá nálada. Dlouhodobá únava však otupí ledacos, proto jsem zkrátka a dobře prvotní příznaky covidu jednoduše zaspala. Zpětně je rozklíčovat ovšem dokážu.
To, že si nemocí projdeme, bylo jasné. Dřív nebo později. Dokonce jsem si přála, ať je to před Vánoci. Přemýšlela jsem bláhově, jestli není lepší se nechat nakazit teď, dokud nekolabují nemocnice. Sice s respektem, ale beze strachu.
