Zjistila jsem, že jsem pozitivní. Co to znamená? Čtěte pokračování mého covidového deníku:
Sdílej článek
Jsem pozitivní. Co teď? Ta panika. Hysterie. Bože, musela jsem nakazit tolik lidí! Co mám dělat teď?
Ze všeho nejdřív všechno zrušit. V průběhu dvou hodin, kdy jsem si v podstatě otevřela své osobní monstrózní call centrum, jsem stihla velkou hádku s dobrou kamarádkou, opravdu naštvat několik dalších lidí, způsobit řadu komplikací a přidělat hodně práce zhruba pěti dalším lidem. A stejně jsem na pár věcí zapomněla (zrušit termín u pediatra a fyzioterapii). Tak, co dál? Jít na testy? OK. Ale jak se to dělá? Snažím se najít manuál. Kam. Jak. Kdy. Najdu informaci, že musím dostat žádanku od praktika. Volám. Záznamník. Volám. Záznamník…
Po marné půlhodině zkouším volat kamarádovi, který je doktor. Nemá na mě moc čas, je v letu, zní unaveně, vyřízeně, cítím se provinile, že mu volám. Cítím se provinile, že jsem asi jeden z těch, kvůli kterým zní tak vyřízeně a unaveně.
Najde si vteřinu, aby mi vysvětlil, že na testy nemusím, zůstat doma ano a pokud je rodina v pohodě, může fungovat, dokud je v pohodě. A hlavně, aby mi řekl, že trasování už stejně úplně nefunguje a včera na place jsem rozhodně nebyla s covidem jediná. Trochu mě uklidní.
Vzápětí jsem se dovolala své obvodní. Řekla mi v podstatě totéž. A také, podle jakéhosi systému otázek, došla k závěru, že je to na 95 % covid. Pokud ztratím čich, tak mám jistotu. Zůstat doma, vitamíny, větrat. Až mi bude 4. den v řadě za sebou dobře, smím ven. Fajn. Tak je to tady. Challenge excepted. Nasazuju roušku i doma. „Deratizujeme“ domácnost. Jsem teď infekční odpad. Kontaminovaná špína. Od téhle chvíle se ke mně po následujících 14 dní kromě dětí nikdo nepřiblížil na méně než dva metry. A roušku jsem sundávala sporadicky.
Středa – ležím. Zmatená. 37,3. Bolest hlavy, bolest v očích, bolest a tlak na průduškách. Něco jako zánět průdušek a ucpané dutiny. Ale jinak. Děti celý den pryč s manželem. Spím. Když jsem se vzbudila bolestí hlavy, po letech jsem si vzala paralen. Pak druhý. A třetí. Bez něj bych se asi rozskočila. V zádech až porodní bolesti.
Čtvrtek – děti u prarodičů. Hádka s tchyní, že dávám děti svým rodičům. Jsme prý nezodpovědní. A manžel měl zůstat zavřený doma a ne jezdit do práce. Vůbec mi to nedochází: Na malé děti to přece nejde? Nemají ani žádné příznaky. Navíc se s mými rodiči viděly i včera a předevčírem. Manžel je taky zcela fit a v práci je sám. Sám tam jede svým autem. Sám pracuje. Sám jede zpět svým autem. Za týden má mít práci dodělanou. Velká zakázka. Není důvod, aby byl doma. Z mého pohledu.
Tchyně to – stejně jako všichni ostatní – vidí jinak. Každý to vidí jinak. Tak čím se řídit? Zdravým rozumem ne, ten už nemám. Takže kompilací potřebného, doporučeného a možného.
Zavřít muže doma by znamenalo stres. A domácí hospodářský kolaps. Dát děti k druhé babičce a dědovi, co žijí pod jednou střechou ještě ze sestrou a jejími dvěma dětmi se může zdát riskantní – ale vídali se doteď, v podstatě každý den, a při předávání jsme se drželi daleko od sebe a nasazovali roušky. Je tohle risk? Zdá se mi, že menší než jít nakupovat.
A také se snažím doufat v to, že přímá nákaza je horší než ředěná. A jestliže mé děti jsou pozitivní a nakazí prarodiče, tak je, doufejme, nakazí menší intenzitou, než bych je nakazila já přímým plivancem. Možná je to utopie. Ale je uklidňující. Jak říkám, není jisté čemu věřit. Tak si vytvářím svůj vlastní uklidňující systém hodnot.
„A proč jste nešli na testy?“ huláká na mě z telefonu rozhorlený hlas. Proč? Protože to nemá žádnou výpovědní hodnotu. Manžel se nechá otestovat. Ale cestou zpět domů už to může být jinak. A až mu přijde výsledek, bude nepravdivý. Tak jaký to má skutečný smysl? Museli bychom se testovat dvakrát denně a na to bohužel nemáme…
Pátek – sotva vstanu. V noci jsem měla několik bezdeší. Stažený hrudník, do kterého se nešlo nadechnout. Nebo se mi to jen zdálo? A můj čich definitivně vypověděl službu. Ploužím se prázdným, podzimem potemnělým bytem a se škodolibě černým humorem se bavím očicháváním vybraných předmětů – Hugo Boss, počůrané, pár dní nevyprané dětské legínky, čerstvě otevřená káva, eukalyptus, manželovy fusekle, éterický olej namíchaný přímo pro mě „Bezpečí domova“. Tak v bezpečí se teď ani doma úplně necítím. A necítím nic. Nic. Ani nosem, ani srdcem.
Své nemoci nerozumím. Nejde mi spát. Protože mě moc bolí celé tělo. Nemám ani jak si lehnout. Hledám polohy v tuctu polštářů. Pak je zahazuju a lehám si na tvrdou zem. To taky nejde. Šourám se po bytě. To není o nic lepší. Zase si lehám a marně hledám polohu. Takhle plyne den. Sem tam se potím, ale málo, protože nemám vůbec vysokou horečku. Nemůžu číst, protože mi lítají řádky před očima a slova nedávají smysl. Nechce se mi nic. Tak jen čučím na blbý seriály, který mi nic neříkají. Čich je propojen s emocemi, nebo ne? Někdo mi komplet vypnul cítění. Poslední, co mi zůstalo, je intenzivní cit pro bolest – v kolenou, v zádech, v hrudníku, v kříži. Jo a dostala jsem menstruaci. Tak aspoň v něčem můj úsudek neselhal. Ty blbé nálady byly přicházející menstruací. Nebo ne?
Přijde vám, že to je nekonečné? Ano, přesně takové to s covidem je… Další zápisky z mého covidového deníku příště.
