O nemoci (vy víte které) — covidový deník, 4. díl

Sobota – sotva vstanu. Na malý okamžik jsem pocítila závan zlepšení. Ale pak to zase těžkne. Při čištění zubů na sebe vypláznu jazyk. Je bílý, jako by mi zplesnivěl. Ale nejhorší při tom úkonu je náklon k zrcadlu. Jako by mi dal někdo do páteře místo míchy zrezivělou kovovou tyč. Bolí při každém pohybu. Dokonce i při rovném předklonu, který je pro mé hypermobilní tělo za běžného provozu dobrovolnou lahodou. Rovný předklon volím pokaždé, když můžu. Když třeba zametám drobky nebo sbírám duplo. (A spočítejte si, kolikrát za hodinu se žena na mateřské pro něco ohne! Usnadním vám to – spočítat to nejde. Já to zkoušela. Nakonec jsem snížila časové zadání na minutu – při běžné mateřské domácí práci zhruba 3x!)

Teď mám pocit, že prasknu. Že se mi zaseknou záda. Kovová tyč mi zevnitř drtí obratle. Ba ne. O nějaké jsem přišla. Šourám se po bytě a hledám, kam bych odložila to těžké nefunkční tělo. Na židli? Ne, nemám kam dát hlavu. Na kanape? Ne, bolí mě celá páteř. Sedět nemůžu, bolí mě kolena a vazy a příslušné šlachy. Na zem? Nejde. Je tvrdá. Hledám útěchu ve schoulených klubíčkách, podkládám se polštáři. Nakonec opět sahám po paralenech a bezduše zírám celý den na seriály. Nevím, o čem jsou. Dokonce ani nevím, jak se jmenují. Jen mě napadá, jestli někdo nevytvořil Netflix ve spolupráci s tvůrcem koronaviru: je jedno, na co čumíš, protože to k tobě stejně nedojde. Hlavní je, že je toho hodně a jede to bez klikání jedno za druhým.

Snažím se bavit, komunikovat, manžel přijel po třech dnech domů. Těšila jsem se na něj. Nebo ne? Myslím, že jo, ale tak nějak neživě. S kovovou pachutí v puse. Všechno je divný, jiný. Přesně jak říkala kámoška: „Když máš covid, poznáš to, je to jiný!“

Neděle – mám narozeniny. Večer jsem se rozhodla, že mi už bude úplně dobře. (Je to přece jen už týden.) Ale není. Od rána mám konečně pocit jen té avizované chřipečky. Jako ve snu složím prádlo. Týdenní bordel, který mě za normálních okolností okamžitě zvedne z postele a donutí mě s ním nemilosrdně zatočit, se mě stále nedotýká. Je mi upřímně úplně fuk.

Zkouším číst, a to je mi taky fuk. Zkouším sama nad sebou a svou narozeninovou situací aspoň brečet, ale nejde to. Je mi to totiž fuk. Co mi není fuk, je, že mám v páteři pořád naraženou tu kovovou tyč, bolí mě krk, kolena, oči a hlava. Teplota stále 37,2.

Odpoledne mi rodina připraví improvizovanou oslavu. Dobelhám se ze svého ústraní v nejzazší části bytu, ze svého toxického brlohu, do kuchyně, svíčky na sfouknutí si beru samozřejmě vedle, ať na své miláčky nefoukám, pak si vezmu zase roušku. Dort se jíst s rouškou nedá. Tak si nedám. Rozbalím si dárky. Ale je mi to fuk. Obrázky, knížky, kabelka, bunda. Za normálních okolností top dárky na přání. Dneska jen šedivá hmota čehosi, na co nemám názor. Chce se mi ležet. A nebo ne. Nevím. Odpovídám na přání: „Díky, fakt jste mě všichni potěšili a udělali mi radost.“ Ale kecám. V tom, co cítím, by se radost nenašla ani pod mikroskopem.

Pondělí (respektive další pondělí a další úterý, středa atd.) – pořád to samý. Přes den vždycky zlepšení, večer nějaký covid překvapení. Jeden den bolení v krku, druhý kašel, třetí jakože dutiny, motanice, pak zase záda, a pak přes den zase nic. Jsem doma. Ani mi to nevadí. Co je tam venku, do toho mi nic není. I když je to ten nejhezčí nejbarevnější podzim, část roku, na kterou se nejvíc těším. Část roku, kdy jsem se narodila a kdy s čistým štítem začínám další rok života. Jsem poprvé v životě bez vnitřního pnutí být někde jinde než doma. Poprvé v životě netoužím vidět, co za zázraky se děje v přírodě.

Za zmínku stojí jen epizoda s mladší dcerou. Jeden den na výletě se nastydla. Večer dostala horečku. Klasický ucpaný nos, zelená rýma. Horečka stoupala. Najednou je mi jakoby dobře. Mateřský instinkt přebíjí vše. I covid. Řeším, co teď. Mám o ni strach. Co když má covid? S blbým průběhem? Aby se mi tu neudusila. Nechci nic podcenit. Úplně zblblá. Ráno volám doktorce. Protože má dcera v rodině covid, nesmí ji vyšetřit. Pokud bude potřeba, musíme volat záchranku a z rodiny, kde je infekce, by si odvezli jen dítě. Nikdo z nás by s ní do nemocnice nemohl jet. Zatrne mi. Moje malá roční holčička by jela sama do cizí obrovité nemocnice, kde jsou všichni v rouškách a skafandrech? Radši se rozhodnu, že to není covid. Modlím se. Někde uvnitř vím, že není. A léčím ji dál jako vždycky. Za dva dny je jí naštěstí líp – jen má jako skoro celý podzim dál svou zelenou rýmu. Kdyby nebyla epidemie, nejspíš doktorce ani nevolám. Je to přesně ta nemoc, kterou měly obě moje děti už asi tisíckrát a ještě asi budou. Ale je epidemie. Všechno je jinak. I obyčejná rýma.

Středa (v mém vyprávění už třetí) – čtvrtý den po sobě je mi jakoby lépe. Konzultuju se svou doktorkou ty covidové večerní flashbacky. Říká, že se to děje. A že se to ještě nějaký ten týden může takhle vracet. Ale propouští mě na svobodu. Už nemám ani zvýšené teploty a vrátil se mi čich v plném rozsahu. Když jsem před pár dny ucítila bylinné kapky od Justu, kterými dezinfikujeme polštáře, málem jsem se rozplakala štěstím! Chodila jsem po bytě jak smyslů zbavená a okoušela všechny vůně světa. Čichali jste někdy k mrkvi? K termixu? Nebo k papundeklu? Všechno v bytě má nějakou vůni. I to, co ji zdánlivě nemá.

Tak jsem se po 14 dnech odvážila vyjít z bytu ven. Doufala jsem, že mě zahltí euforie. Jela jsem sama bez dětí do centra podepsat smlouvu. Hezky jsem se oblékla a nalíčila. Vyšla před dům a čekala enormní příliv štěstí. A nic. Po hodinové cestě, která by mi za normálních okolností nestála ani za zmínku, co se náročnosti týká, jsem byla tak vyřízená, zpocená a ufuněná, že jediné, na co jsem se po cestě zpět dokázala soustředit, byla postel. Katarze se nekonala. Prostě jsem se jen zapojila zpět do života. Unavenější. Vyčerpanější. Úzkostnější. Depresivnější. A ani teď, dva měsíce po, ještě zdaleka nejsem fit. Sice už všechno dělám tak jakoby normálně, ale ještě pořád tomu ten punc zdravé radosti chybí. Ale to přijde. Už brzy. Doufám.

Přepsala jsem vám sem kousky ze svého deníku. Neberte to, prosím, jako strašení. Většina lidí kolem prožila covid jako nic, pšouk, co jen tak prolítl kolem, fouk sem tam, a nic. Já si to letos vybrala, ale věřím, že k tomu přispěl především můj celkový stav, který jsem popsala zkraje.

Ale přece jen. Neodpustím si závěrem takové zamyšlení… Nemoc jako řeč duše – tak zní titul knihy, který mi denně vrtá hlavou. Pokud je to tak, co je asi pandemie za kolektivní řeč duší? Lidstvo jde špatným směrem a naše duše volají po změně. Slyšíte to? Nebo ne?

Covid je podle mé zkušenosti přesným odrazem své doby. Zmatený, chaotický, individualistický, nevypočitatelný. Taková přetechnizovaná nemoc. Chemická bomba, toxický plyn, co rozpouští mozek. Obtisky světa. V nás. V našich myšlenkách. V nemocech, které nás nově napadají. Vše souvisí se vším.