Jak z prodeje dětského kola vznikl rodinný problém. Internetoví podvodníci nikdy nespí…
Sdílej článek
Během těch dvou dnů Aneta udržuje naši bdělost a uspává případné pochyby, které se u nás ale nevyrojily. Na ně zkrátka není čas. V neděli dokonce zcela nevinně žádá zopakování akce s QRkem, protože se jí prý vrátily peníze a Balíkovna hlásí storno objednávky, tak jestli můžeme transakci zopakovat. Jejímu muži se to prý nedávno stalo s Balíkovnou úplně stejně, ale že by neměl být problém komplikaci elegantně vyřešit.
Vidím nás dva jako ve filmu a sebe na gauči, jak na film čučím, jak křičím na obrazovku: No to snad ne! Jste úplně blbí? Vždyť vám zrovna luxují účet a vy jim dáváte další a další povolení? Zastavte to! Vždyť máte děti! Z čeho budete žít? No to snad ne!!!!
Ale my nic. Dál se bohorovně oddáváme víkendovým aktivitám, stav účtu neřešíme, a na něm se připravuje loupež na pondělní odpoledne, s naším laskavým svolením. QR kódem se dostali manželovi do mobilu. Pak si při přihlašování do internetového bankovnictví opsali hesla a pak s jeho svolením (došla mu info zpráva z banky na mobilu, že si aktivoval internetbanking na dálku, kterou ale úplně přehlédl) plundrovali, drancovali a plenili, až už nebylo co. Vzali to opravdu důsledně. Všechny účty. A nenechali nám ani na chleba.
Pak bylo 1. září. Myšlenky: „Co to kolo? Kdy se ozve kurýr?“ jsem díky rychlosti, kterou profičely kolem, zatímco jsem balila svačinky, bačkůrky a pitíčka, ani nezaznamenala a po hlavě jsem se vrhla vstříc novému životu mámy prvňáka. Jen jsem nemohla tušit, jak moc ten život bude nový.
Třídní schůzky vol. 1, vítání prvňáčků, třídní schůzky vol. 2, vyzvedávání no. 1, oběd č. 1, vyzvedávání no. 2, oběd č. 2, předání synka, oběd č. 3, zmrzlina, odpolední program, který se protáhl do večera. Volám muže, ať nám jde naproti. Když se potkáme, povídám mu pěkně od srdíčka: „Lásko, to byl nejhorší den za celé léto! Ani jeden letní den, kdy jsme s dětma zdolaly dvě desítky kilometrů a pak šli plavat, nemá co do náročnosti s dneškem konkurenci. Víš, že se malej ztratil? Na Letný? Hledala jsem ho nejdelších 10 minut v životě. Ta hrůza!“ Sotva mám čas se na muže v kalupu podívat a tak mi unikne, jak jen bezmocně špitne, že jeho den byl taky dost náročný… Je nezvykle tichý a prkenný. Asi něco v práci, ale dál nemám čas se jeho stavu věnovat. Stůj! Křičím na dítě, jež se dnes už asi po stopadesáté málem vrhlo do silnice a vystřelím jako dělo.
Doma pokračujeme v obvyklém stylu, rychlost blesků, intenzita hromů, muž dělá palačinky, já koupu, houpu, připravuju, vybaluju, hadr na koštěti, ježibaba taky a pak si postesknu.
„Doufám, že zítřek bude už klidnější, protože dnešek už bych znovu nedala… Mimochodem, už ti došly peníze za to kolo? Ozval se kurýr?“
„Ne, a ani se neozve.“
„Cože? co se stalo?“
„Chtěl jsem Ti to říct, až děti usnou, ale už nejde počkat. Vzali nám místo kola všechno. Všechny peníze jsou pryč. Všechny. Nula.“
