Ok, všechny peníze jsou pryč, je to tak, jak to je – bohužel. A co dál…?
Sdílej článek
Díky rodině je o nás existenciálně dobře postaráno. Hlady neumřeme. Družiny i obědy poplatíme, i nějaký ten kroužek. Na plavání, které svou cenou výrazně převyšuje ostatní zájmy, jsme s bolestí v srdci museli napsat, že chodit nebudeme. Jenže jsou i lidé, kterým nejde jen o peníze, a tak nás trenérka plavání hned ráno dojala k slzám: „Já si vaše holky hackery vzít nenechám. Jen ať chodí dál. Platbu neřešte.“
Peníze nejsou to, co tu bolí nejvíc. Ty zamrzí a zmizí v propadlišti. Jsou špinavé, jak řekl manželův bratr. Tady bolí zklamání. Pocit zrady. Znejištění. Pocit ohrožení. Trapno. Stud. Jsme obětí kriminálního zločinu a cítíme se za to trapně. Bezmoc, že není pomoci.
První večer jsme si s mužem dali pár panáků domácí slivovice. Máme ji doma už asi rok, čekala na nějakou extra příležitost. Usnula jsem jen díky ní, jinak by se mi spánek leda tak vysmál. Leželi jsem v posteli a povídali si o tom, proč je dobře, že se nám to stalo. Vymýšleli jsme, co je skvělý, že se nestalo. Hledali jsme, za co jsme vděční. A že toho je! Mluvili jsem o tom, jak se máme skvěle. Že se máme. Že jsme zdraví. Že máme rodinu. Objímali jsme se. Jsme v tom namočení oba. Kdyby naletěl jen jeden, v něčem by to bylo horší.
Druhý a třetí den jsme si na střídačku volali. Racionalita nás pomalu opouštěla, začaly se vyplavovat emoce. Nadávky. Hledání pevných bodů v záplavě nejistoty. I otázky. Jak my dva můžeme naučit děti bezpečnému pohybu na internetu? Jak je my dva můžeme vést k obezřetnému a opatrnému životu? Jak je ochráníme a naučíme je se chránit? V jakém světě to vůbec žijeme? Co se to vůbec děje v tom neviditelném, virtuálním, kterým zrovna my dva tak často pohrdáme?
Zvažuju workshop, výcvik, přednášku. Dovzdělat se, nějakou osobní formou. Sama po večerech hledat na internetu články a videa mě prostě nebaví a nikdy nebavilo. (Chyba nekonečno: jsem moc líná trávit čas před obrazovkou.)
Třetí den nás dohnala otupělost. Muže pocit zmaru. Zavalil se prací, zařizováním, péčí. Já cítím, jak mi stagnuje tělo, motá se hlava, dělá se mi mdlo. Další den se dostavuje horečka, úmorná bolest v krku. Muž dostává nesrazitelné čtyřicítky až po týdnu. Dneska.
A tak se stalo, že nás zloděj dostal. Povedlo se mu to perfektně. Nejdřív účet, pak pocity viny a psychické rozkolísání, nakonec tělo. Týden ale brzy skončí. Víc mu nedáme. Spolu s tělem ozdravíme i zraněnou psychiku. A spolu s regenerací vygenerujeme plán, jak se vyhrabat z nuly, spočítáme, vykrátíme, seškrtáme. Nadechneme. A pojedeme dál. Pro nás. A především naše děti.
Protože každý někdy udělá blbost, chybu, která bolí, ale pokud tímhle blogem zachráním od podobného průšvihu aspoň jednu rodinu, stálo to za to. Pokud naším sdílením pomůžeme zlepšit ostražitost uživatelů internetu, není to zanedbatelné. Nehledě na to, že i děti uvidí, že z chyb se člověk oklepe a dál půjde silnější. Kéž se nám to povede.
