S porodní asistentkou a psycholožkou Kristinou Zemánkovou se bavíme o traumatu z porodu. Dá se s ním pracovat, ať už jste ho prožily, nebo vás porod teprve čeká a máte tzv. anticipační úzkost. V první části rozhovoru jsme skončili u opečování traumatu z prvního porodu. Co to vlastně znamená?
Sdílej článek
Co to znamená „opečovat své porodní trauma“? Jakým způsobem pracujete s lidmi, kteří trauma prožili?
Z mého pohledu je nejdůležitějším prvním krokem porodní trauma uznat. Vlastně si ho dovolit. Všude slyšíme řeči typu „každá to přežila, tak to zvládneš taky, za pár dní zapomeneš, hlavně že máš zdravé dítě, podívej na tamtu, tý miminko umřelo, buď ráda, že jste to přežili…“ Toto je nesmírně kontraproduktivní, protože takové řeči, byť dobře míněné, v ženě způsobují výčitky, které vedou k potlačování vlastních emocí spojených s porodem. Zde je tedy moc důležité všechny emoce postupně pustit na světlo, dovolit si je prožít a v bezpečném prostředí je vyjádřit, bez strachu, že mě někdo bude hodnotit a posuzovat. Tohle je samo o sobě velice úlevné.
Další fází může být mluvit o konkrétních situacích, které se u porodu staly, a o tom, jak jim v případě dalšího porodu předejít. Takové převzetí zodpovědnosti a navrácení iniciativy do rukou ženy. Hledání zdrojů toho, co ženě pomáhá a co může příště využít. Někdy se nám časem daří najít v porodním příběhu i nějaké poselství. Něco, co se žena díky tomu naučila. Tomu se říká posttraumatický rozvoj, tedy to, že trauma může být impulsem k osobnímu růstu. Vše má svůj čas a v případě traumatu je dobré jít velmi jemně a krůček po krůčku, nikam nespěchat.
Ještě bych k tomu dodala, že pro některé ženy je porodní zážitek tak těžký, že o něm nemohou ze začátku mluvit. Zde někdy, možná paradoxně, pomáhá pečovat zprvu o tělo. Nejprve se trochu seznámit, mluvit o něčem jiném, co zdánlivě nesouvisí, pak ženu třeba jemně namasírovat na šíji. Tím jako bychom jí dodali sílu o traumatu mluvit. Je to velice různé a každé ženě bude pomáhat něco jiného. Často mluvíme o tom, že na fyzické potíže platí pečovat o duši, a už méně mluvíme o tom, že na psychické potíže někdy nejlépe pomáhá pečovat o tělo. Zároveň je to ale velmi tenký led, protože pro mnoho žen bude terapie porodního traumatu velice podobná terapii traumatu ze znásilnění. To, co se mi hodně osvědčuje, je v určitě fázi léčení zapojit nějakou formu rituálu. Rituál rozloučení, uzavření, znovuzrození…
Může se stát, že se porodní trauma rozvine až v poporodní deprese?
Posttraumatická stresová porucha a poporodní deprese jsou dva různé stavy. A pozor, poporodní deprese se mohou vyvinout i u ženy, která prožila naprosto krásný porod a vnímala ho jako krásný. Posttraumatická stresová porucha se vyvíjí po porodu, který žena subjektivně vnímala jako traumatický, ačkoli to třeba její okolí ne vždy musí vnímat stejně. Depresivní nálady mohou posttrauma provázet. Deprese po porodu jsou často spojeny s obrovským nevyspáním, nedostatkem času na péči o sebe a své základní potřeby, s pocitem, že je vše jinak, než jsem si přála, že péče o dítě je příliš náročná a já ji nezvládám tak, jak bych chtěla, až s pocity, že mám o své dítě strach. Z takového podhoubí může vyrůst deprese, a pokud má k tomu žena porodní trauma, je situace ještě o něco náročnější. Protože trauma samo o sobě člověku ubírá velké množství sil. Základem tedy je velmi dobrá péče a podpora ženy v šestinedělí. Aby se nemusela starat o to, co bude jíst, kdo uklidí, aby nebyla pořád sama a zároveň měla klid odpočívat…
V šestinedělí nemusí být snadné rozpoznat, jaké emoční výkyvy jsou v normálu a co už je za hranou. Kdy by podle vás měla žena nebo její okolí zpozornět a raději vyhledat pomoc odborníka?
Ta hranice, kdy je dobré zpozornět a případně vyhledat péči odborníka, je, když žena cítí, že potřebuje pomoc, nebo když se jejímu okolí „něco“ nezdá. Je dobré o tom, co se děje, jemně a taktně mluvit. V nejzazším případě, když okolí ženy vnímá, že už je žena v takovém stavu, že je nebezpečná sobě nebo miminku. Pak by měla na scénu přijít citlivá odborná péče. Tomu se ale dá předejít a je dobré opravdu pečlivě se zaměřit na to, aby žena měla v mateřství dobrou podporu a do stavu depresí nemusela dojít.
Ve svém okolí mám dost žen, které se porodu velmi bály. Některé měly tendence to řešit se svým gynekologem, ale nikam to moc nevedlo. V Česku neexistuje nějaké propojení v rámci porodní přípravy mezi gynekologií a třeba psychologií nebo s nějakým druhem terapie?
Myslím, že takovým optimálním propojením mezi gynekologií a psychologií je porodní asistence. Opravdu ze srdce bych každé ženě přála, aby měla po čas těhotenství, porodu a v začátcích mateřství po svém boku citlivou a zkušenou porodní asistentku. Která by na ni měla dostatek času a zodpověděla všechny její otázky, rozptýlila obavy, nasměrovala ji na správnou přípravu k porodu… Pro ženu je ideální, když má po svém boku jednu zdravotnici, kterou zná, důvěřuje jí, ví, co od ní čekat, a ví, že ta zdravotnice zas zná ji. Probraly spolu, co potřebuje za péči, a žena se s ní cítí dobře… Věřím, že právě porodní asistentky a jejich trpělivá a citlivá odborná péče jsou ideální prevencí porodního traumatu.
