Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
41 plus 3
Kdybych si vybrala nějakou jinou porodnici, dneškem začíná boj o vyvolávačku. Já jsem ale tady. V okresní, malé, domácí, respektující. A jsem za svůj výběr vděčná.
Ráno v šest měření tlaku, léky, monitor, UTZ. Ranní rutina. Venku lije jako z konve. Beru na sebe župan s ovečkama. (Přes břicho už mi nejde ani ten župan.) Miminko pořád roste, má odhadem přes 4 kg. Do háje!
Každý je tu milý, každý se ptá, každý přeje vše dobré.
Já mám dneska propad. Splín. (Už mu nedávám váhu. Střídá se to jako nádech a výdech.)
Snažím se ladit na rození. Poslouchám relaxace, ale vždycky u nich usnu. Padám hluboko do spánkového kómatu. Jsem nehybná, tuhá, neschopná rozlišit sen od reality. Míchají se mi do sebe vrstvy skutečnosti. Jedno střídá druhé, bez hranic, bez kontur. Chce se mi spát už na pořád. Možná to počasí? Je tam aprílově, hutně. I přes obecnou nepřízeň se přemluvím k odpolední procházce a nechávám se kropit jarem v lednu.
Vrací se mi porod nejstarší dcery. Čekala jsem na něj až do 42. týdne. (Určitá paralela tu tedy je.) Nakonec jsem, pod silným tlakem lékařky, svolila k urychlení, přestože se porod pěkně rozbíhal. Jen kvůli tabulkám. Jiný důvod nebyl. Zbytečné. Nesmyslné. Dítě se v důsledku použití chemie při kontrakcích dusilo. A drama bylo na světě.
Dlouho, hodně dlouho, skutečně velmi dlouho a intenzivně jsem si to vyčítala. Že jsem měla nátlak ustát. Důvěřovat tělu a jeho pomalému tempu. Kdybychom na ni nespěchali a dostala svůj čas, z pupečníku by se vymotala a narodila se hladce. (Potřebuje na všechno hodně času. Když se na ni tlačí, šprajcne se. Když dostane prostor, vše jde jako po másle. Teď už ji znám lépe.)
Dneska jsem si odpustila a pochopila své o pět let mladší já. Díky skutečnosti, že znovu „přenáším“ (možná právě proto, abych pochopila), se mi značně ulevilo. Tenkrát jsem udělala vše, co bylo v mých silách, reálných možnostech, viditelné na horizontu. Stejně jako teď.
Děje se to nejlepší pro mě i mé dítě.
K večeru poslíčky, patrné i na monitoru. Sprcha, večeře. A zase klid. Spolubydlící, které ráno zaváděli vyvolávací tabletu se vrátila na pokoj, zatím nic. Tak uvidíme v noci… Chichi, kdo dřív?
Jasně, že ona! (Copak já bych mohla s někým soutěžit, komu se porod rozjede dřív nebo porodí rychleji? Leda tak v disciplíně, komu obojí trvá nejdéle…) Najednou jí praskla voda a už rozzářeně kráčela vstříc jedné z největších životních zkušeností. A za dvě a půl hodiny byla zpátky i s miminkem. Spadla mi čelist. Závist zalila vnitřnosti. Můžu jen čumět! Každý jsme opravdu úplně, naprosto a zcela jiný a úplně, naprosto a zcela jinak i rodíme. Prvorodička a má dítě v náručí za dvě hodiny. Já své první dvě děti dohromady rodila zhruba 56 hodin a kolik hodin asi přibude během zítřka?
Jo. Téměř na tuty porodím zítra.
Takže 5. 1. Hm.
Koho by to kdy napadlo?
Takové obyčejné datum…
Přitom těch pěkných letošní závěrečná číslice roku 2022 nabízí tolik…
Ach jo.
Ležím v posteli a cítím, že jo… ne že ne! Dělám jakoby nic. Nechci křehký začátek vylekat. Ani zaplašit. Pouštím si radši na Netflixu další z oblíbené série trapných českých komedii (nevím, jak se jmenuje, ani o čem je, a už se to nikdy nedozvím) a slastně vítám přicházející pravidelnost…
