Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
Noc a Den D
Jak se to tak stane? Tak dlouho na tenhle moment čekám a najednou je tu. A vím, že tohle už se nerozežene. Tohle je skutečně porod. Pojď!!! Pojď mi!!!
Sama před sebou na prázdném pokoji předstírám, že koukám na film a dobře se bavím, ale přitom se propadám do hlubin zázraku zrození. Když jsou kontrakce úplně pravidelné a je hluboko po půlnoci, píšu manželovi, ať se nachystá a až ráno odvede holky do školky, vyjede.
Jdu do sprchy. Vlny neustávají.
Belhám se na kontrolu o patro níž, kde jsou porodní sály. Natočí miminu ozvy, vše v pořádku. Otvírám se pomalu. Nicméně první doba porodní je tu. Doktorka mě posílá odpočívat a ráno, že se určitě uvidíme.
Ležím v posteli. Vlny nabírají na intenzitě.
Znepokojuje mě divná bolest břicha mimo kontrakce. Podivné tlaky na levé straně. Masíruju se a snažím se nacítit to neznámé kdesi uvnitř. Rušivé, nepříjemné. Něco, co mě rozptyluje od prodýchávání bolestí. Co to je?
Vybavuje se mi sen o velké zelené vlně. Obrovitánský jez na řece. Stojím nad ním i s pupkem a pod ním se topí nějaké malé děti. Muž na raftu, oblečen v ošklivém celoneoprénu, je zachraňuje. A já, i když jsem byla připravená do vln skočit, si to na poslední chvíli rozmyslím a od řeky odcházím. Nechci zbytečně riskovat zdraví svého dítěte.
Sen mě zarazí. Má nějakou souvislost?
Vedu sama se sebou vnitřní boj: chci jen utéct před bolestivostí nepříjemných kontrakcí v samém začátku a vymluvit se z nich? Nebo mám skočit do porodního proudu, který v sobě vždycky nese esenci smrti, bolí jako kráva, ale na konci čeká nejsladší katarze? Anebo se opravdu děje něco, co moje intuice vyhodnotila jako nebezpečné? Je čas svěřit se lékařům a nechat si hodit záchranné laso?
Každých 10, 8, 5 minut prodýchávám ostré kontrakce. Na to, že jsem na samém začátku, jsou dost nepříjemné. Krátké, daleko od sebe, ale ošklivě špičaté. V mezidobí spím. No, spím… silné slovo. Spíš se intenzivně snažím spát.
Někdy uprostřed noci mě popadne panika. Bolí to divně! Takovou krutost z předchozích porodů neznám. Neumím si s ní vůbec poradit. Mezi vlnami není ten správný odpočinek.
Váhám. Je noc! Nechci nikoho otravovat ani plašit! Ale potřebuju poradit, jinak se vyčerpám dřív, než se vůbec odpíská start. Volám svojí dule. Je zcela přiznaně naprdnutá, že ji budím, když se vlastně „nic“ neděje. Poradí mi, jak bolestí prostoupit, jak dýchat, jak ji přijmout. Sice mě naštve, ale i uklidní. Do rána přežiju.
