Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
Noc a Den D
Během dopoledne najdu s kontrakcemi společnou řeč. Silou vůle. Přistupuju na jejich mohutnost. Otvírám se jim, nechávám se jimi prostoupit. Myšlenkou se zahnizďuju u čípku a vizualizuju si, jak se roztahuje a zaniká, jak hlavička dítěte tlačí níž a níž. Jakmile jsem koncentrovaně přítomná a podaří se mi nadechnout na správné místo při samém začátku stahu, prožívám něco jako bezbolestnou kontrakci – na místo nesnesitelné bolesti mohutná síla a tlak. Dopoledne ubíhá pomalu a já makám. Není to za hubičku. Je dřina se z toho nepodělat. Ale jde to. Přesně na tohle jsem se tak těšila. Po každé dobře zvládnuté kontrakci mám radost.
Vše by bylo sluncem zalité, nemít ty divné křeče mezi stahy. Na levé straně. Jsou to mé známé děložní vazy? Nebo? Těžko se mi mění poloha. Zůstávám raději nehybná. Popírám i potřebu jít čůrat nebo se natáhnout pro pití. I telefon, co leží na dosah, osiřel. Lituju, že jsem bez pomoci. Ruce navíc by se hodily. Jenže na otravnou dulu kašlu a manžel dorazí, až dorazí. Jeho příjezd neurychlím. Místní asistentky obtěžovat nebudu, bůh ví, jak dlouho mě tu ještě budou mít a ťukaly by si na čelo, že je volám jen kvůli pití nebo mobilu. Radši šetřeme síly.
A mezitím divný pocit roste… a roste. Přerůstá v silné znepokojení. Nebabrám se v tom. Prostě chci rodit normálně a hotovo. Obavy odháním. K porodu strach patří a hlava, která se bolestem podvědomě snaží vyhnout, je hravě schopná vymyslet ledacos. Hromadu blbostí, jen aby unikla ze spárů, které roztahují kosti. Pokud možno okamžitě.
Vypustit dítě na svět! Chytit ho do vlastních rukou! Přivinout. Přivonět. A s novorozencem v náručí odejít po svých! Hrdá lvice, co právě porodila své mládě. Vizualizuju, abych nabrala sílu a sebejistotu. Představuju si pořád dokola závěr porodu…
…ale krásnou vidinu zas a znova vytlačuje představa úplně jiná: krize, panika, nouze, hromada upocených lékařů, vteřiny nutné k záchraně života proklouzávají mezi prsty… Ošklivý strach. Racionálně zaháním druhý extrém. Z posledních zbytků soudnosti nabízím sama sobě kompromis. Laskavé řešení, víceméně uspokojivé: láskyplný císařský řez. Operace v klidu. Zatím ještě je čas… možná poslední příležitost. Jsem při vědomí a zůstala bych… Dítě bez nouze, ještě nesestoupené do porodních cest… Šlo by určitě vyjednat bonding na sále, vytáhnout a položit rovnou na moje prsa… Vysekat mimino včas, než dojde k tísni… Manžel je na cestě! Poskytne jistotu, na nadstandardu budeme všichni spolu, žádná separace… Jizvu samozřejmě nechci, nechci být rozřezaná, ale unesu to, i na to jsem dost silná. Hlavně, ať jsme v pořádku… Protože se mi čím dál jasněji zdá, že tady v pořádku něco není…
