Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
Noc a Den D
12:48
Odhodlám se k razantnímu pohybu. Sáhnu pro telefon a volám ségře. Svěřuju se jí se svým urputným strachem a že váhám, kudy dál. Mám si hned teď okamžitě říct o císaře? Přišla bych si jako srab! Ještě nerodím ani 20 hodin a takhle to vzdávám? Nejsem vyčerpaná tak jako minule. Nemám kontrakce tak intenzivní a časté, aby mě úplně otevřely. Možná jsem jen demotivovaná pozvolností, nepříjemnou ostrostí a tím divným pocitem mezi. Řeklo by se intuicí. Ale s tou pracovat bohužel neumím… Během hovoru několikrát prodýchávám.
13:03
Mohutný stah a praskla voda. Loučím se se ségrou, s tím, že jí za chvíli ještě zavolám. Podpoří mě v tom, že každé rozhodnutí, které dělám vědomě, bude dobré. Zvoním na asistentku. Neochotně se nadzvedávám na posteli. Čvachtám v teplé, hnědo zelené kaši. Nic voňavého, průzračného ani křišťálového, ale nepěkná, zle vyhlížející brynda. Asistentka mě posílá do sprchy se slovy, že teď už to půjde rychle. Až vylezu ze sprchy natočíme monitor a vyšetříme, ona zatím zavolá dule. Cestou do koupelny za mnou zůstává hnědozelená stopa.
13:05
Belhám se, sotva jdu. V břiše nemám jako v pokojíčku. Spíš jako na popravišti. Těším se, že sprcha pomůže. Pouštím si na břicho co nejprudší proud vody a volky nevolky křičím jako tur. Nejde to zastavit. Odchází trochu stolice. Motivuju se, že jdeme do finále. Možná jsme se prdlou vodou posunuli mílovým skokem k cíli. Možná můj nekonečný porod nabral rychlý spád. Čerstvý vítr v zádech! Snažím se naladit na své tělo, na jeho potřeby. Hledám polohu, ve které bych mohla popadnout dech, klekám, stoupám, kroutím se, vlním, zapírám se. Dýchám tak nebo tak, nahlas, potichu, řvu, pláču, modlím se, prosím o vedení. Ale nejde to. Nejde to vůbec. Nedaří se mi. Jedna obrovská, dlouhá, nekončící, vražedná křeč bez úlevy. Těžko poznávám, kdy začíná a kdy končí. Definitivně dostávám smrtelný strach. Je zle.
