Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
První hodiny života…
Manžel přijel ve 13:50. Naše třetí dítě uviděl poprvé v inkubátoru, napojené na kyslíku. Ale živé…
Nic. Nic. Nic.
Znenadání podprahově cítím pohyb, z dálky. Vidím obrysy, z dálky. V místnosti je téměř tma nebo aspoň husté šero. Nevím, kde jsem, kdo jsem. A nebaví mě to. Zavřu oči. Žiju nebo ne?
Obrys siluety se mi vehementně snaží vetřít do přízně. Něco huhlá, snad se mě i dotýká. Ale nevím. Nechce se mi namáhat, ani koukat, ani myslet. Vlastně ani žít. Necítím v sobě žádný život. Ani chuť.
„Miláčku! To jsem já! “ Povědomý hlas. Povědomá silueta.
Najednou mi to docvakne! Vždyť já rodila! Kde je dítě? Kde jsem já?
„Máme syna! A bude v pořádku!“
Syna? Syna.
V pořádku? Zázrak. Dobře.
Cítím brnění v prstech. Pozvolný návrat života? Ještě není čas umřít. NE! Přesně naopak. Je třeba žít, pečovat, milovat. „Synu, vítej! Nepoňuňám tě hned, ale vím o Tobě, cítím Tě. Jsem zpátky. Čas odloučení si vynahradíme!“ Zaleje mě slastná úleva! A na další dlouhou, nevím jak dlouhou, dobu se zase propadám kamsi do temných, světlem nedotčených krajů.
Později večer jsem se probrala a chtěla slyšet celý příběh. Příběh se šťastným koncem. Přišel nám ho vylíčit primář i operující lékař. Manžel dostal podrobné informace na novorozeneckém, ve chvílích, kdy vysedával u inkubátoru. Příběh zrození našeho třetího potomka se poskládal jako puzzle.
Prudkým odtokem plodové vody se mi smrskla děloha a placenta, pravděpodobně částečně oddělená, se odloučila markantně. Z toho ta abdominální bolest a šokový stav. Synka vytáhli na poslední chvíli. Bez známek života, křísili ho. Pak šup do inkubátoru na kyslík. Přes noc tam ještě musí zůstat. Jakmile to ale půjde, hned mi ho přivezou. Všichni tady podporují raný kontakt matky s dítětem. Skin to skin. Pokud se dokážu zvednout a posadit, odvezou mě za ním kdykoli, klidně hned.
Teď už je na tom o dost lépe, prý. Ze začátku to nevypadalo. Všichni to tady ještě rozdýchávají. Čímž mu evidentně zachránili život. Tím rozdýcháním.
Přes prst dostal mateřské mléko. Od cizí paní, ne moje. Moje prsa na svou příležitost pokorně čekají. I když jsou netrpělivá. A dychtivá.
Bohužel zatím nemůžu sloužit. Jsem nepohyblivá. Každou chvíli usínám zmatlaná opiáty. A opilá vděkem. Za život, za štěstí. Vnímám z dálky, jak muž chodí každou chvíli za miminkem, hladit ho a šeptat mu naše společná vyznání, zpátky nosí fotky a zprávy, že vše jde dobře a kolem osmé ráno ho máme u sebe.
Do osmi je pro novopečenou mámu daleko. Pilně rozhýbávám konečky prstů, nohy. Po milimetrech se přesouvám na bok. Nic nefunguje, jak má. Jak doteď fungovalo. Tělo pomalu přichází k sobě. Břicho bolí jako blázen, ale peču na to. Potřebuju se zvetit, abych se mohla postarat. Vůle je silnější, než jsem si myslela.
V pět ráno se konečně posadím a zvoním na noční službu. Vejde usměvavá sestra, která považuje moji potřebu jet za novorozencem hned teď za naprosto samozřejmou. V mém úmyslu mě bez řečí podpoří. Přistaví křeslo a jedem.
Chodba v pološeru, na jejímž konci čeká vytoužené dítě. Motá se mi kebule. Vnímám jiný svět, jiné vjemy, jiný čas. Záběr ze sci-fi artového filmu. Zvonek s popiskou „novorozenecké“, matné skleněné dveře, ošetřovna, vlevo průchod do místnosti se skleněnými postýlkami. Vypadají jako malé rakvičky. Monitory, křivky, světýlka. Blížíme se k miminku. Hadičky, sondy, plenka, jinak nahé tělíčko, trochu upatlané od krve, bez pohybu. Kdybych neviděla svítivě zelenou křivku pulzujícího života nad jeho hlavou, asi by se mi udělalo ještě víc šoufl.
První shledání. Přes sklo.
