Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
První hodiny života…
Je to jako přes sklo.
Tohle je opravdu moje dítě? To je ten poklad, co se mnou žije už tolik měsíců? Bože můj, co se to vlastně stalo? Tak těžký vstup do života. Tak obrovský zázrak?
Emoce mám obroušené vysokou dávkou umrtvovací chemie. Díkybohu. Jinak bych se složila. Koukám jako puk, na to 4.5 kg dítě, co si tam tak v klidu pochrupkává. Ale nedochází mi to. Je příliš daleko. Dotýkám se jeho pravé ručičky skrz zoufale titěrné okénko. Někde v hrdle cítím slzy, ale nemám sílu je pustit.
Sestry ho chválí, jak baští, spí, bojuje. Prý o život stojí. I tady jsou v pět ráno všichni milí. Za dvě hodiny doteče kyslík a přivezou mi ho. Fajn.
Jdu se hodit do gala. Ráda bych synáčka na svou hruď poprvé přivinula se vší elegancí. Vstávám a chodím, milimetrové pohyby vyhodnocuju jako obrovský úspěch, s asistencí se osprchuju, vymydlím, zkouším čůrat ve sprše. Pak si „zacvičím“ – respektive zadýchám do podbřišku, seznámím se s jizvou – letmo si ji osahám, vyčistím si zuby, podívám se na sebe do zrcadla, pochválím se, jak mi to sluší, i když jsem bílá jako stěna, a jak jsem skvělá máma, i když jsem neporodila normálně, učešu se, vezmu si čistou košili a nedočkavě vyhlížím návrat odloučeného novorozence.
A pak to přijde. Otevřou se dveře, vjíždí vozíček a v něm uzlíček. Popřejí nám krásné začátky a tím jejich péče v podstatě končí. Dále už sestry chodí jen tak pro jistotu, zeptat se, jak se máme anebo si nás vyzvednout na vyšetření. A to nám naprosto vyhovuje! My jsme rodiče, my se postaráme, co nám síly stačí.
Vybalím ho ze zavinovačky…
Položím ho na prsa…
Nadechnu se, přivoním, dívám se mu do očíček, on mžourá na mě…
Za chvíli hledá prso, přisaje se…
A už se to stalo. Jsem zamilovaná.
A každým dalším dnem víc a víc.
Děkuji, Bože, že jsi nás ochránil. Že při nás stáli všichni svatí a také tým doktorů. Odloučená placenta v první době porodní je vzácný úkaz, nicméně, když už se přihodí, je fajn mít po ruce pár rychlých záchranářů života. V téhle porodnici se zadařilo, přestože to bylo skutečně velmi rychlé a velmi akutní a měli jsme štěstí. (Celý tým se nezávisle na sobě shodl, že náš případ jim ubral několik let života…)
Doufejme, a ze srdce ti to přeju, synku, že tímhle počátečním dramatem si můžeme život ohrožující situace odškrtnout a dál půjdeme pěkně v bezpečí, pevným krokem šťastnou cestou, plnou vděku za život.
