Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
40 plus 5
Euforie je ta tam, střídá ji deprese. Po kontrakcích z minulé noci ani vidu, ani slechu. Porod nikdy nepřijde. Stýská se mi po dětech, jsou dvě noci vzdálené. Všechno mě bolí. Opouští mě sebedůvěra a víra. Dávám si sprchu, ale teče studená. Dávám si vajíčka, ale nemám hlad. Chci si číst, ale jsem nevyspalá. Klimbám. Ticho. Nic. V břiše absolutní klid. Takhle těhotná budu dalších několik let, možná napořád.
Když se po poledni proberu z tuhého spánku, posbírám kuráž. Iniciuju masáž, sex, oběd, procházku, film, večeři… řekli byste idyla?
Jo, vlastně jo. Jenže…
Dopoledne jsem mluvila s dulou. Po nedorozumění, ke kterému došlo někdy před měsícem, je to mezi námi stále rozpačité. Odměřené, řekla bych až nepříjemné. Propast by potřebovala přemostit omluvou a uvedením věcí na pravou míru. Ale nebyla příležitost.
Hovor mě ale i tak jakž takž uklidnil. Vysvětlila mi, že děloha tak, jak trénovala v noci, může pokračovat i týden. Začátek porodu má v rukou dítě a proces neurychlím. Nehnu s tím, dokonce ani když se budu stavět na hlavu (což v podstatě dělám). Dítě se narodí tehdy, kdy má. Možná to nebude 30. 12., (což byl v mých představách naprostý, ale skutečně krajní, deadline), ani krásného 1.1. nebo 2.1., ale ještě později. Možná dokonce až 10. 1. (UFFF). A stále to prý bude v pořádku, protože i tohle šokující datum je biologicky možný termín (!!!), pokud bude mé tělo fungovat, jak má, a mimino bude prosperovat. Doporučila mi, ať nic nehrotím, užiju si dovolenou, vypnu hlavu a neplánuju. (Tss, to se lehce řekne!!! Už jen zajistit hlídání pro tak malé děti na tolik dní je mistrovský kousek pro otrlé plánovače!)
Tak jo no. Co se dá dělat.
Budu teda muset dál mít dovolenou. Budu si muset nerušeně číst a koukat na filmy a seriály v posteli. A chodit po výletech. Ach jo. Hrozná otrava. Budu muset dělat to, co dalších x let dělat nebudu a bude mě štvát, že to nedělám. A neustále si budu vyčítat, proč že jsem tenkrát na poslední dovolené nevyužila příležitosti dělat to či ono, a především spát do zásoby.
S dovolením si teď poznamenám důvody, proč že se mi vůbec nechce dělat to, co se mi bude chtít dělat potom. Třeba díky následujícím poznámkám na sebe nebudu naštvaná.
- Nemůžu nic číst ani na nic čumět, protože se nesoustředím. Nezajímá mě to. Rozptyluje mě nervozita a očekávání a zvědavost a dychtivost. Myšlenky mám pouze porodní.
- Stresuje mě, že nerodím. Každou vteřinu na to myslím a nejde tomu poručit. Vím, že bych už měla. Všeobecně se to po mně chce. Rodina, kamarádi, blízcí…
- Rozhazuje mě, jak na mě všichni myslí. Drží mi palce, pořád mi píšou a já nic. (Takový tlak! Člověk by jim i docela rád vyhověl! Pokaždé, když říkám, že furt nic, připadám si jako zrádce.)
- Ale především mě stíhá pocit zodpovědnosti. Potřebuju porodit kvůli dítěti. Každým dalším dnem rostou rizika, o kterých vím. A bůh ví, kolik toho je, o čem naštěstí nevím.
- A navíc chci být zpátky doma. S celou rodinou. Kojit a přebalovat a starat se a stěžovat si na únavu, bolavá záda, ruce a prsa a nevyspání a taky, že nemám čas číst, na nic koukat, dojít si na wc a … už chci číst tuhle zpověď a nadávat si, že jsem nestihla to či ono, třeba dokoukat druhou sérii Narcos a dočíst Annu Kareninu, protože viz body 1 až 5…
…ne. Právě naopak. Až si tyhle řádky v budoucnu budu číst, podpořím sama sebe v tom, že tenkrát to opravdu bylo náročný, zato teď už je to cajk, protože držím v náručí malé bejby…
Celé je to tak absurdní.
