A dny plynou. Každým dnem je novorozenec méně novorozený, více kojený, stává se z něj kojenec. Každým dnem je o fous bdělejší, o fous vědomější si rodinných pochodů kolem. Každým dnem jsme sžitější, seznámenější, a já se cítím lépe a lépe.
Sdílej článek
Nasávám do sebe lásku zázraku všemi póry a pak ji posílám dál. Láska je mocná čarodějka, to asi víte. Užívám toho daru k ošetření starých ran. Skrze nového sourozence se otevírají starším dcerám traumata, oplakávají si bolesti, které jsme tenkrát dostatečně neošetřili. A tak novým proudem lásky hladíme stará zranění. Opřádáme je křehkou pavučinou laskavostí a pochopením, dopřáváme jim čas k regeneraci. Každý den hledám v harmonogramu skulinky času, které zasvěcuju jen jednomu z dětí. Něco jako individuální péče… Ale nemalujte si to. Je to hardcore. Dost často místo pozorného naslouchání vybuchnu. Mají zaručenou schopnost mě vytočit k nepoznání. Pak je mi to líto. A tak to zkouším zas a znovu… A snažím se lásku vidět ve všem. Protože hologram. Protože odlesky. Protože paprsky. Protože rezonance.
Přijala jsem i několik návštěv. Povídali jsme si. Nevnímala jsem. Jen se debilně usmívám. Oni říkají, že zářím, že jsem krásná. Já jsem akorát ještě nenavrácená z jiné planety a jen zdáli pozoruju pozemské hemžení. Pohled na miminko předoucí mi v náručí mě vždycky zaručeně vystřelí zpět do jiného vesmíru, takže se mi návrat do běžnosti neprovádí lehce. Ve vzduchu mě drží hormony. Nohy se vznáší kdesi nad zemským povrchem a jejich neukotvenost sem tam páchá škody v oblasti praktické logistiky života. Nevadí. Dávám si čas. Mám pro sebe pochopení, musí ho mít i ostatní.
Když ale manžel zalehl s covidem, svět se mi najednou prudce přiblížil. Bůh ví, jak dlouho bych ještě létala ve sladkém šestinedělním mimoprostoru. Ale najednou bum. Prásk. Au. Zničehonic se v mém zorném poli objevilo všechno naráz. Náraz. Meteorit každodennosti. Veškerá domácí práce padla z hodiny na hodinu na mě. Násilně jsem se musela zvednout z postele a začít fungovat na všech frontách.
Následky střetu na sebe nenechaly dlouho čekat. Udřela jsem se velmi rychle a zdařile. Bolest v zádech, škubání v jizvě, motolice v hlavě, chaos v srdci, slzy v očích. A protože je rodina propojená nádoba, na manželovu absenci jsem zareagovala sice první já, ale hned vzápětí mimino a starší děti. Ještě že je nás jen pět. Kdybychom měli třeba ještě psa, vsadím se, že by si pokousal vlastní ocas nebo se začal topit v misce na pití.
První divoké noci jsem se snažila zkrátka ignorovat. V jakémsi kómatu si instinktivně hrabala hlavu do polštářů, abych neslyšela noční potřeby dítěte. Ne, opravdu to nefungovalo. Dokonce už v tu chvíli mi bylo jasné, že zacpat si uši situaci nevyřeší, ale bylo tak lákavé zkusit o pár vteřin prodloužit lahodný a slastný spánek. Noční řetězové reakce, kdy jeden budí druhého a druhý třetího a mezitím už se zase vzbudí první, dokáží ve vyprávění znít humorně. V tu chvíli to taková legrace není. A ještě menší legrace je to následující den a pak i ten den potom…
A tak mám náladu pod psa, otrávená jsem jako Sněhurka, jak říkají s oblibou mé děti.
A tak mě strašně štvou všechny mé děti: jsou hlučné, dvě třetiny z nich neohrabané a 100 % z nich příliš intenzivní.
Nezbývá než se dobíjet hologramem lásky, obtiskává se do všeho. Vědomě ho množit. Včlenit do života něco podobného, jako děláme třeba s mobilama. Prostě se na hodinu vypnout, nechat všechno být a zapojit se do zásuvky. Charging. Musíte být na jednom místě a počkat si na úplné dobití. Škoda, že si to tak málo lidí uvědomuje. Přitom je to tak jednoduché, tak jasné, tak stejné. Když se zapomeneme dobít a dlouho napojení odkládáme, přijde totální krach, vyčerpání, řekněme vyhoření. O tom vám taky napíšu, nebojte se. Právě stojíme u jeho zrodu. Bohužel jsem se v tomhle náročném období do nabíječky nevložila a prostě jsem jela, i když baterka už dávno výstražně blikala a zařízení se začalo sem tam vypínat…
