Rodina. Co to je? Kde se bere? Odcházíme snad z porodnice a recept na ni nám přibalí do zavinovačky? Jsou k tomu potřeba dva nebo dvacet lidí? Znamená pro každého to stejné? Jak se taková rodina vůbec pozná? Pojďme se nad tím společně a s trochou nadhledu zamýšlet při sérii článků „Rodinu dělá: …“
Sdílej článek
Hádejte, kde právě teď sedím, když píšu následující článek! No jo, správně – u kuchyňského stolu. A je to velká nádhera. Víte, tenhle docela obyčejný kus nábytku, je totiž mnohem důležitější, než se na první pohled zdá. Kdo z vás žil někdy v domácnosti bez něho, jistě mi dá za pravdu.
Moc dobře si ještě pamatuji vysokoškolská léta na studentském bytě, kde si člověk mohl sníst jídlo jen u sebe v pokoji na stole pracovním, nebo leda tak na podlaze. A světe div se, co se stalo, když jsme si potom ten stůl pořídili. Zvláštní věc – nějak nás to k němu začalo táhnout jako k magnetu. Chudák student si chtěl jenom tak v rychlosti sníst svůj kuskus s tuňákem ohřátý v mikrovlnce a sotva se posadil, hned už tam byl další student s vlažňoučkým obědem. No a o tři hodiny později se najednou vytrhli z transu a zjistili, že to vůbec nebyla rychlovka, ale že už tady celou věčnost sedí a klábosí. A to, když už člověk ztratí tolik času, to už potom ani nemá cenu se k práci vracet. A tak sedíte dál, dáte si kafe, povídáte si a je vám dobře.
U nás doma to bylo zrovna tak. Kuchyňský stůl byl opravdu kuchyňský, protože onu místnost zabíral z dobré poloviny. Když bylo člověku teskno po společnosti, stačilo se k němu posadit a za chvíli už jste tam neseděli sami, ale povídali si s dalším rodinným příslušníkem – muselo se jen počkat, až se někdo přijde z nudy podívat do ledničky, nebo si napustit vodu do skleničky. Na víkendové obědy, když jsme byli všichni doma, jsme se u něho potkali úplně celičká rodina. A to se potom sedělo dlouho po jídle a povídalo se o životě a o všem možném. Do trouby s buchtou se totiž od stolu stačilo jen trošinku natáhnout a už jste ji drželi v ruce. Totiž tu buchtu, ne troubu.
Kouzlo jídelního stolu vězí v tom, že nás učí být spolu. Povídat si. Malinko přibrzdit a strávit společně pár chvil i v ruchu všedních dní. Někdy je dobré přidat k působení stolu i trochu vlastní vůle. Totiž třeba tak, že si naplánujeme společnou večeři, nebo se hecneme a každé ráno si přivstaneme, abychom se spolu stihli nasnídat.
Nezáleží tedy ani tak na tom, jestli máte stůl dubový, nový, po babičce, velký, malý, se čtyřmi nohami nebo se třemi. Důležité je, že ho máte. Je to totiž místo setkávání, které spolu s teplem domova a špetkou lásky dělá rodinu.
