Řekla bych, že šestinedělí je jedním z nejzáhadnějších období života ženy. Než se rozhodnete mít děti, nikdo vám neřekne, co oněch šest neděl po porodu vlastně představuje a co vás čeká. A vlastně je to možná i dobře, protože některé informace by nejspíš spolehlivě mohly zastoupit funkci antikoncepce.
Sdílej článek
Otěhotněla jsem poměrně dost mladá, ve dvaadvaceti letech, bez dlouhého rozmýšlení a s nulovou představou o tom, co bude následovat. V průběhu těhotenství jsem se samozřejmě začala zajímat, dokonce jsem četla knihy o péči o miminko, výchově dětí apod. O šestinedělí jsem měla informace z předporodního kurzu, věděla jsem, že to bude náročné období, že možná nebudu fyzicky ani psychicky zrovna v nejlepší kondici a že budu potřebovat podporu rodiny. Měla jsem vlastně veškeré informace, které jsem mohla za těch devět dlouhých měsíců nasbírat. A přesto byl pro mě porod, a hlavně následujících několik týdnů či měsíců obrovský šok.
Mohla jsem se připravit líp? Asi ano. Ale ať už bych podnikla cokoliv, ať už by mi kdokoliv seberealističtěji popsal vše, co mě v šestinedělí čeká, stejně by to nepomohlo. To je totiž něco, co si člověk, tedy žena, musí sama prožít. Nepřenositelná zkušenost, hormonální bouře, strach a úzkost a k tomu milion dalších nepředvídatelně se obměňujících protichůdných pocitů.
Když jsem si přinesla syna z porodnice, byla to obrovská úleva, být zase doma v bezpečí, ve známém prostředí a s manželem, který o nás mohl pečovat. Nebyla jsem ale najednou schopná udělat vůbec nic – uvařit, osprchovat se, najíst se. Uklidit? No to absolutně nepřicházelo v úvahu. Péče o toho maličkého človíčka mi najednou zabrala veškerý čas a já byla zoufalá, že se mi obrátil život vzhůru nohama a že už to bude navždycky takhle, že strávím zbytek života v pyžamu a s neumytými vlasy. Neviděla jsem z té situace východisko a chvílemi jsem litovala, že jsem si dítě vůbec pořizovala. Život se mi zkrátka obrátil kompletně vzhůru nohama, a co víc, nikdo mi neřekl, v jakém stavu bude po porodu mé tělo! Těhotenstvím jsem úspěšně proplula bez strií, ale po porodu mi najednou vyrašily svítivě rudé čáry skoro po celém těle. A co proboha to bříško? Devět měsíců jsem obdivovala jeho krásu, jak roste a teď mám místo břicha zvláštní rosolovitou hmotu s ošklivou černou čárou uprostřed. No může se tohle vůbec někdy dát do pořádku? A jak je taky možné, že mi nikdo neřekl, že budu krvácet celých šest neděl? To kdybych věděla, nemusela bych každý třetí den běhat do drogerie pro další a další balíky těch obřích děsivých vložek v domnění, že už to snad musí být vážně naposledy.
Přesně už si vlastně nevybavuju, kdy nastal ten zlom, a já se začala dávat pomalu do pořádku. Tehdy mi to přišlo jako věčnost, ale nejspíš se mě ta úzkost nedržela déle než pár týdnů. Že bych ale měla na své první šestinedělí nějak zvlášť hezké vzpomínky, se říct rozhodně nedá. Možná za to mohl nepovedený porod, který skončil akutní sekcí, a následné problémy s kojením, možná, že kdybych porodila bez potíží a mohla v klidu kojit, šestinedělí bych prožila úplně v jiném psychickém rozpoložení. Třeba v takovém, v jakém jsem si ho užila napodruhé…
