Jak na dobře míněné nevyžádané rady?
Pamatujete na mou „tyčkovanou“? V podobných situacích se barva na mé tyčce barví doruda, začínám prskat jako vybuchlá Fagradalsfjall, z tyčky se prudce zvedá oblak černého popela a zasypává nevyžádaná proroctví. Hádám, že už i vám něco podobného někdo předhodil. Nebo možná nějakou jinou do hávu dobra zahalenou stvůru. Pojďme si nejdříve tento poměrně rozšířený model trošku rozebrat.
Sdílej článek
Kdo ji říká?
Většinou někdo starší. Máma, tchyně, babička, sestřenice mámy, sousedka. Možná dokonce nějaká zkušenější kamarádka. Zkrátka někdo, kdo je „dál“ než my. Kdo má „větší“ zkušenost. Kdo k nám může promlouvat s vědoucností někoho, kdo už něco zažil. Kdo ví, už zná, už prozřel. A může nám dobře poradit tak, abychom se vyvarovali jeho chyb…
Proč to říká?
Tady už se můžu jen domnívat. Buď proto, že nás má rád, chce nám pomoct a myslí to upřímně a skutečně vidí, že si málo užíváme. Nebo protože nás chce varovat před budoucností. Trochu vystrašit? Pomoci nám posílit ducha, nadechnout se před skokem do hrůzostrašných hlubin, obrnit se a připravit na ty parády, co přijdou. Počítám, že asi nechtějí, abychom se začali bát budoucnosti a napjatě čekali, co přijde, nebo abychom byli smutní, že už to nikdy nebude tak dobré jako teď. Jako před chvílí. Nebo že už jsme to „dobrý“ dokonce propásli, a ještě si to málo užili. Ale trošku to zavání. A nebo nám – aspoň podvědomě – chtějí ukázat, jak jsou zkušení, mocní a vyvolat zájem a obdiv, protože oni ty hrůzy přežili…
Ať tak, či tak, výsledkem pravděpodobně nebude náhlé rozjasnění zatemněné mysli: „Jo aha! Ty jo, moc díky za radu, tak já si to teď hned teda začnu užívat ještě víc, ať to stihnu, než nastanou ty pubertální pekla!“ a okamžitá změna přístupu: s úsměvem na tváři a radostnou odhodlaností se pustím do užívání si hysteráků, nekonečných šarvátek, probdělých nocí nebo rozbitých nosů.
Výsledkem bude spíš nejistota, smíšená s úzkostí. Nebo třeba úsměvný „fakáč“: „No jasně, jak to můžeš vědět, vždyť nevíme ani co bude zítra?“ Případně si ještě můžeme říct, že ten druhý chudák asi nemá, co říct. Proto používá tyhle otřepané fráze, aby řeč nestála. Takové klišé. Ale i kdyby to bylo pouhopouhé hloupé klišé, vždycky mi zamává vnitřnostmi, zvedne se ve mně žluč, vlna vzteku a to všechno se zašejkuje do jednoho plivance: „Díky za nevyžádanou radu!“ Asi proto, že se snažím ten život žít, jak nejlíp dokážu, užívat si ho teď a tady. A že mi přítomnost připadá natolik kompletní, že do budoucnosti zavítám málo. A tak mě tyhle varovné predikce zkrátka zbytečně vyhazují z rovnováhy. (Naštěstí jen na chvíli. Kdyby na déle, říkala bych si, že někde něco takříkajíc trčí a potřebuje ošetřit. Poznámky ostatních většinou nedrásají pro nic za nic, že…)
Jak se tedy vyrovnat s tím, že nám naše okolí neustále podsouvá nějaké rady, tipy a poznatky o tom, jak věci jsou a nebo by měly být, když my to nejspíš vidíme, cítíme, prožíváme jinak, je – dle mého – otázka právě onoho vyrovnávání. Něco ještě vyrovnám, něco už ne. Tohle mi za to stojí, tohle ne. Tady se pokusím bránit a řeknu, že se mi to nelíbí a že to nechci, tady to ani nemá smysl a odcházím. A k orientaci v tom, co já sama skutečně chci a cítím, mi pomáhá právě ta banální tyčkovaná.
Nicméně, hlavní jádro pudla spočívá v tom, že na prvním místě si vážím sebe, svých potřeb a pocitů a podle nich se – s respektem k ostatním – řídím.
Co se stane, když na nevyžádanou radu mámě nebo tchyni klidně odpovím: „Už mi tohle, prosím, neříkej. Nedělá mi to dobře. Navíc to vidím jinak. Až budu potřebovat poradit, ráda se na tebe obrátím. Vím, že můžu.“ Pravděpodobně se nezačnou hádat a tvrdit, že s tou nadcházející pubertou mají pravdu. Můžou tak maximálně dodat: „Jen počkej, já ti to jednou připomenu!“ Ovšem tahle věta je jen zoufalým výkřikem na cestě do zaječích. Nemá žádnou výpovědní hodnotu a handluje s čímsi neurčitým v budoucnu. Tomu se s přehledem můžeme (nejlépe v duchu) zasmát.
Vzhledem k tomu, že nikdo neví o budoucnosti nic, nedá se s jistotou ani nic předvídat. A pokud vycházíme z toho, že se chováme s láskou a respektem k sobě i svému okolí, víc udělat pro mírumilovnou budoucnost stejně nemůžeme. A jediné, co skutečně máme, je tahle přítomnost a pár vzpomínek. Takže – a díky za tu nevyžádanou radu – užívejme si každou chvíli, protože (skoro jako říkají naše staré dobré známé) – nikdo neví, co bude dál.
