Ahoj Robinsoni!

I Robinson měl dny, kdy se mu všechno dařilo a dny, kdy se mu to sypalo pod rukama. Já mám druhý den za sebou, kdy se mi vlastně nic nechce dělat, ale ono se to samo nějak vždycky vyvrbí, že jsme nakonec docela akční. Dnešek byl spíš obyčejný den naplněný domácími pracemi, kterým se člověk ani na chvilku nevyhne.

První věc, které jsem si dnes všimla, je, že opravdu pravidelnost a řád nám nějak nejde. Cože je to za den? Myslím, že úterý, zjišťuji, že čtvrtek. Víkend je za dveřmi, paráda!

Sama se učí

Nejstarší dcera strávila dopoledne telefonováním přes WhatsApp se spolužačkami. Nejprve asi hodinu a půl jen tak švitořily a potom se spolu začaly učit! Další hodinu strávily ponořené v pracovních sešitech. Když se mi povedlo vytisknout všechno, co by měly dneska udělat, obrátila Maya koutky dolů, ale pustila se do matematiky. Nestihli jsme to ani z poloviny.

Zato jsme upekli celozrnné housky, nejkrásnější byla realisticky provedená mořská panna, dokonce i když vykynula, vypadala dost k světu, jen měla oblejší křivky, než bylo zamýšleno. Kdykoli něco pečeme, rozčiluje se Ráchelka, že musí těsto skončit na plechu. Ona má těsto nesmírně ráda a nejradši by ho uložila do kabelky a nosila všude s sebou.

Kromě housek jsem se pokusila zrealizovat trhací chleba, o němž už jsem psala, ale zapomněla jsem do těsta přidat cukr. Než mi to došlo, dost dlouho jsem se divila, že nám to nekyne. Došlo mi to až za několik hodin! Trhací chleba je Leuščina specialita. Těsto je jako živé, strašně lepí, takže je nejlepší namočit si ruce do oleje, snažit se těstu vnutit tvar placiček, které se pak vyválí v rozpuštěném másle s cukrem a skořicí a rovnat je do formy na toastový chléb. Nikdy se nám to nepovedlo vyrovnat do formy, aby se to dalo trhat jako krajíce. Spíš to jsou bochánky plovoucí v másle. Člověk nesmí hledět na formu, ale užít si chuť.

Malý výlet do města

Moc jsem se těšila, až po obědě nejmenší usne, abych mohla vyrazit do víru města, které má takový ten apokalyptický šmrnc, všude je prázdno a když potkáte člověka, vyhnete se obloukem. Potřebovala jsem odnést ušité roušky a dojít pro balík, který mi přišel v tuhle záhadnou dobu, přestože jsem ho objednala už dávno. Moc jsem si svůj půlhodinový výlet užila. Vítr ve vlasech, zpěv ptáků. Doma byl klid, všichni spokojení, že po nich zrovna neleze batole a můžou se nerušeně věnovat svým věcem.

Plánovala jsem, že vyrobíme z ruliček od toaletního papíru zvířátka. Dělám to tak, že vystříhám siluety hlaviček z papíru a přicvaknu k ruličce sešívačkou. Na stůl dám barvy, lepidlo, knoflíky, chlupaté drátky a vlnu. Já jen hlídám, aby se nikdo nestřihl do prstu, nebo aby nebyl celý stůl politý lepidlem.

Nakonec nejmenší spala tak dlouho, že na zvířátka nedošlo a můžu si nápad schovat na další dny. Pohrála si jen s modelínou, přilepila ji na stůl a pak zase nadšeně uklízela, drbala stůl hadříkem, spokojená sama se sebou, jak jí to hezky jde od ruky.

Moc se mi líbí, jak mezi lidmi vznikají nové projekty, co udržují kulturu v chodu. Přenosy divadel, koncertů, večerní čtení pohádek. Je opravdu moc krásné, co ze sebe lidi vykřešou, když musí sedět doma. Je toho tolik, že to ani nestíhám sledovat. Možná se o tom děti jednou budou učit jako o světe virtuální kultury.

_tip_