O tom, že mužský a ženský svět je rozdílný, víme už dávno. A taky že kluky je potřeba vychovávat jinak než holčičky. Jenže teorie a praxe jsou dvě diametrálně odlišné věci. Jak přežít klučičí nápor testosteronu, nechat ho pořádně vybublat, a ještě tím získat skvělé parťáky? Jednoduše – zapojit ještě víc testosteronu.
Sdílej článek
Samozřejmě si umím představit, že ne každá maminka má pro své děti skvělého tatínka a že ne vždycky je v rodině ideální nastavení. Ale o tom psát nebudu. Dneska bych se chtěla podělit o svůj osobní náhled na klučičí svět v naší rodině.
Ještě před rokem si naše hlídací babičky libovaly, jaké klidné a tiché kluky máme. Rok přešel a z našich mírumilovných stvoření ve věku 6,5 a 3 roky jsou dva uřvaní raubíři, kteří se nejvíc baví rozčilováním jeden druhého, do naší totálně pacifistické rodiny vnesli hry na války, bombardování, zabíjení (netuším, kde se to v nich vzalo, ale mám podezření na zdravé školkové a školní kolektivy), celé dny běhají, dupají, ječí… prostě teror klidné introvertní duše a citlivých uší jejich maminky.
Když přidáme naprosté nevnímání a neposlouchání při snaze o jejich ztišení nebo umírnění, začala jsem promýšlet, jak v téhle situaci elegantně bruslit. Vybruslím z ní totiž nejspíš až za pár let s příchodem puberty. A pak zase budu zoufale promýšlet, jaký způsob pohybu během tohoto křehkého období vymyslím.
Začala jsem tedy na jejich řádění koukat jako na přirozený způsob vybíjení energie. Ale jak mu aspoň občas dát pro mě snesitelnou podobu, jasné hranice, a ještě z něj vytřískat něco užitečného? Jedině v podobě zápasů. Zatím nemůžou bojovat proti sobě, na to je mladší syn ještě příliš malý, takže jsem zapojila manžela.
Zápasení (praní) s tátou je totiž naprosto dokonalý ventil klučičí energie a soutěživosti.
- Nejenže u toho kluci posilují, trénují ohebnost, sílu, mrštnost, ale zároveň se učí reakcím na útoky a základy sebeobrany.
- K rozdávání ran totiž patří i přemýšlení o následcích svého jednání, zapojování mozku ve vypjatých situacích, ale i respektování soupeře, pokud jde o kamarádský boj.
- Zároveň praní pomohlo klukům rozvinout gentlemanské chování a rozlišovat mezi mnou a manželem – maminka jako jemná, laskavá bytost na mazlení, klidná síla, táta jako pevná akční síla (i když samozřejmě ne vždy – ten potrhlejší element na vymýšlení blbinek jsem doma já).
- Na druhou stranu zápasení přineslo obří výhodu i tatínkovi synů. I on je totiž kluk, který potřebuje vybít a vyblbnout, nejen se unaveně a otráveně ploužit po bytě v rámci nekonečného home office. Vyzkoušejte to doma sami a poslouchejte ten rozdíl – tolik nadšení a upřímného smíchu jste nejspíš od svého manžela/partnera dlouho neslyšeli.
- Upřímně řečeno, kolik z vašich mužů a partnerů po roce covidového povalování nepotřebuje taky trochu víc zaposilovat a hýbat se…
- Zavedení pravidelného praní u nás doma celkově vylepšilo vztahy tatínka a synů. Pomáhá manželovi vypnout pracovní myšlenky a naladit se na kluky, kteří ho nadšeně vítají hned po návratu z práce nebo vypnutí počítače, což samozřejmě vylepší i tu nejhorší náladu. Takže místo věčného remcání na to, že kluci zas křičí a blbnou, se vyřádí spolu a kluci pak při plnění svých úkolů fungují mnohem lépe.
Je jasné, že to, co funguje u nás doma, nemusí vůbec fungovat u vás. Ale myslím si, že pár jemných a řízených bitek na prohloubení vztahu mezi tatínkem a syny (a vybití jejich energie) rozhodně stojí za vyzkoušení. Minimálně proto, že maminky mají v té chvíli vytoužené volno…
