S léty rodičovství se člověk dostane do fáze, kdy začne svůj život bilancovat. A to hlavně ve chvílích, kdy vaše malé uzlíčky štěstí sladce spinkají ve svých postýlkách, protože to je jediná chvíle dne, kdy se vůbec nějaké vlastní a klidné myšlenky můžete dopustit. Po zbytek času totiž děláte vychovatelku, učitelku, kuchařku, uklízečku, znalce etikety, zahradníka, lékaře, hygienika, správce andílkova osobního majetku, soudce (máte-li víc dětí) a vílu Zvonilku na čajovém dýchánku v dětském pokojíčku.
Sdílej článek
Napadlo mě, jaký byl vlastně můj život před tím, než do něj vstoupily moje děti a musím uznat, že spousta toho byla úplně jinak. Tak například jídlo se odehrávalo v klidu, na talíři se objevovaly i takové věci jako černé olivy, nakládaná sušená rajčata, vyzrálé kvalitní sýry… Zatímco teď se naše strava skládá především ze smažených dinosaurů, sýrových myšiček, králíčků z toastového chleba a chobotniček z párků. Také atmosféra u jídla se změnila. Dokud jsme neměli děti, večeřeli jsme se sklenkou vína v ruce a v družném hovoru. Nyní nám k tomu běží oblíbený dětský animák, písničky Míši Růžičkové a ze všech stran je slyšet všudypřítomný dětský ryk.
Byt býval čistý a vždy upravený, a proto zvonící návštěva u dveří nebyla takovou pohromou jako teď, když náš byt upravují děti svými malůvkami na zdi, rozházenými kostičkami stavebnice (nenápadně rozházenými po kobercích tak, abyste při průchodu dostali kvalitní masáž chodidel jejich ostrými hranami) a všudypřítomnými hračkami. Občas by se nám hodilo na všechnu tu záplavu hraček hrablo na sníh, kterým by se vše dalo alespoň odklidit v rozumném čase.
Nejvíc se však děti podepsaly na nás. Není to tak dávno, co jsem potkala na ulici svou bývalou kamarádku. Bezdětnou kamarádku. Vypadala moc spokojeně a očividně šla od kadeřníka. Měla pečlivě udělanou manikúru, byla pěkně nalíčená, na nohou lodičky a na každé ruce zavěšenu jednu papírovou tašku z věhlasného obchodu s módou. Já jsem se ten den ani nestihla podívat do zrcadla, moje ruce byly špinavé a upatlané od sladkostí, které cestou moje děti konzumovaly, a po každé mojí straně cupitalo jedno naštvané dítě. I přesto, že mezi námi dvěma byl v tu chvíli opravdu velký rozdíl, i přesto, že já jsem se cítila unavená a zničená z hádek, které děti neustále ten den mezi sebou vedly, věděla jsem, že v tu chvíli nemám vlastně své kamarádce co závidět. Protože hned jak přijdu domů a z poza černého bouřkového mraku vysvitne nad mou hlavou slunce, přijdou děti ke mně, obejmou mě a já budu vědět, že vesmír je zase v pořádku.
Každý si vybíráme svou vlastní cestu životem. Jeden chce volnost, klid, cestování, čistotu a péči a druhý upatlanou pusu od čokolády, ruce, které když vás obejmou, tak se k vám téměř přilepí, písek v předsíni, bunkr z dek a polštářů v obýváku, kostičky stavebnice zašlapané v koberci a vytopenou koupelnu po každé návštěvě malých lumpíků. Každý svůj smysl života vidíme prostě v něčem jiném.
