Každý to někdy zažil. I přes veškerá předsevzetí, že na dítě nebudeme křičet, jsou prostě chvíle, kdy nám to „uletí“. A pak toho litujeme. Důvodem může být cokoliv, špatné naladění naše nebo dítěte, jeho nebezpečné aktivity, naše únava nebo se jednoduše sejde pár maličkostí a konflikt je na světě.
Sdílej článek
Jestli máme opravdu snahu hlídat se, aby k takovým situacím nedocházelo, je dobré vědět, proč se to děje, a najít cesty, jak se toho zbavit. Nebo tyto nepříjemné situace alespoň omezit.
Proč se nechám tak snadno vytočit?
Může to být vznětlivější povahou, ale také stresem v práci nebo následkem nějaké frustrace. Potřebujeme něco ve svém životě změnit, nedaří se nám to a podráždění si vyléváme na dítěti, protože je nejblíž, a navíc se zrovna nechová tak, jak bychom potřebovali. Když navíc začne brečet, vztekat se nebo dělat naschvály, naše trpělivost přeteče. To je začarovaný kruh, ze kterého nám pomohou jen chytré poučky, které máme načtené, ale to si na ně musíme vzpomenout a chtít je v tu chvíli vyzkoušet.
Jednoduše řečeno, spouštěčů k situaci, kterou jsme nikdy nechtěli dopustit, je denně mnoho a nemusí jít o nic zásadního. Vyprovokuje nás k „útoku“ nebo obraně, protože je to zkrátka přirozená reakce.
Důležité je vědět, že se to může přihodit opravdu každému, i nám, a být připraveni. Alespoň teoreticky. V praxi pak bude třeba zkoušet, co zabere. Situaci se možná nepovede ideálním způsobem zachránit vždy, ale každý pokus svědčí o tom, že nám to není jedno a že chceme být lepší, trpělivější či empatičtější rodiče.
Co můžeme dělat ve chvíli, kdy začínáme vidět rudě?
Zastavme se, rozdýchejme naštvání. Nic neříkejme a přemýšlejme o situaci. Tyto okamžiky před výbuchem nás zbrzdí a zklidní. Pak můžeme situaci vyřešit jinak než křikem. Ideálně diskuzí, snahou změnit vývoj situace jiným směrem, změnit téma. Neposílat děti samotné s vyhrocenými emocemi do pokoje. Dítěti bude asi trvat delší dobu, než krizi rozdýchá, a potřebuje k tomu náš klid a znovunabytí důvěry v nás a vědomí bezpodmínečné lásky z naší strany. Když křičíme, křičí i dítě, když se zklidníme, dítě vyčká a pak se uklidní taky.
Buďme našim dětem pozitivním vzorem. Přirozený respekt si křikem nevybudujeme, naopak když ukážeme naše silné dobré stránky, ze kterých se děti mohou učit, nabídneme mu to nejlepší a v klidu.
Jaké mohou mít následky opakující se křik a hádky s dítětem?
Děti přejímají vzorce chování a nesou si je do dospělosti. I když se třeba snaží chovat vědomě jinak než jejich rodiče, podvědomí některé vzory udrží spolehlivě a v krizovém okamžiku je vypustí na světlo. To jsou chvíle, kdy se divíme, proč z nás „padají“ věty našich rodičů, když jsme si dali předsevzetí tohle nikdy z úst nevypustit. Jinými slovy, co slyšíme v dětství, často opakujeme svým dětem v dospělosti. Pokud na dítě křičíme, velmi pravděpodobně bude ono na to své v budoucnu křičet také.
Pokud se nám tahle vyhlídka nelíbí, komunikujme s dětmi. Travme s nimi co nejvíce času, odpovídejme na otázky bez lží, rozhodně a přiznejme (si) své chyby. Diskutujme s nimi o všem jako přítel, na kterého se můžou spolehnout. Využijme společně volný čas během jejich dětství, než nám vyrostou před očima. V pubertě naši přítomnost vyžadovat nebudou a nás to bude mrzet.
Musím jako rodič být vždy bezchybný?
Vůbec ne. Chyby dělá každý, když si je uvědomíme a přiznáme sobě i dítěti, budeme působit důvěryhodně a lidsky. Nebraňme se omluvit svému dítěti, je-li to na místě, není to ostuda, naopak další pozitivní vzor do budoucna, který z dítěte udělá lepšího člověka.
