28.–30. týden. Nejprve mám pro vás tu legrační záležitost se zátěžovým testem na cukrovku. Vlastně ne moc legrační. Spíš zátěžovou.
Sdílej článek
Představte si, že když si nedám druhou večeři, už kolem čtvrté ráno musím vstát a dát si nultou snídani. A když se chvilku po probuzení nenajím, mám před očima černé skvrny a vidím dvojitě. Občas omdlévám. Když přeťápnu dvě hodiny bez jídla kdykoli během dne, začne se mi navalovat a vyhodím ze žaludku všechno dostupné: strávené, nestrávené i šťávy. A s tímhle materiálem: pojď mi, zátěžový teste!
Odkládala jsem ho na nejpozdější možný termín, v bláhové naději, že ten další týden už mi bude dobře. „Fajn, tak až ten další!“ říkala jsem si celé září. „Takže zítra?“ říkala jsem si v říjnu.
Ne! Bohužel! Mé přání zůstalo nevyslyšeno a nevolnosti jsou se mnou neustále. Upřímně? Jsem realista. Nejspíš jsem si vylosovala černýho Petra a zapadnu mezi ty, kterým je blbě do porodu. Nevadí, přežiju to. Horší je, že na nevolnosti cukrovkový test žádnou fintu nezná, ohledy nebere a nabrat se musí do konce 28. týdne, aby výsledek nebyl zkreslený.
Samozřejmě že jsem se zkoušela pídit i po jiných cestách, přece v 21. století musí existovat alternativa, jak zjistit, jestli cukrovkou trpím, či nikoli? Dokonce jsem investigativní iniciativě ve finále zasvětila několik týdnů a mluvila o tématu s řadou erudovaných. Chvílemi se nějaké alternativy rýsovaly, ale nic, co by test opravdu plnohodnotně zastoupilo. Pešek. A moje ošetřující gynekoložka (vzhledem k porodním váhám mých prvních dvou dětí, věku a cukrovce v rodině) na testu důsledně trvala, jinou formu rázně zamítla a jasně mi v mailové korespondenci nakázala, ať se koukám překonat.
Kdybych si byla jistá, že cukrovku nemám, podepsala bych jakákoli lejstra a na test nešla. (V minulých těhotenstvích mě na něj ani nikdo neposílal!) Ale já si bohužel jistá nebyla! Neustále divný pocit někde vzadu v krku. Palčivá žízeň (možná proto, že můžu pít jen hodně zředěný grepový džus), časté močení (možná proto, že mi dítě tlačí na močák a děloha je na potřetí znatelně níž), nulová chuť na sladké (což je u mě opravdu nevysvětlitelné, ale nestěžuju si!) a především jsem otravně náchylná ke všem nemocem (nikdy jsem od dětí nic nechytila, v tomto těhotenství všechno)! Cukrovkových příznaků až až. Rozloučila jsem se tedy s lákavou možností domácího měření glukometrem nebo nabrání tzv. glykovaného hemoglobinu a smířila se s faktem, že se opravdu budu muset překonat. Vzala jsem telefon a otrocky se objednala do Synlabu: další týden, středa, nástup v 6:40.
