Jak už padlo minule: většinu času zírám do vzduchoprázdna a prostě nevím. Nevím. Jsem tak legračně šťastná. Mimózně. Naivně.
Sdílej článek
Nejlepší je hrát si s dětmi. Takže si s nimi hraju.
Baví mě dětské knížky, třeba Rok v lese. A večerníček Jája a Pája.
Koukáme na vlaky, máváme jim z mostu. A lokomotivy na nás blikají a houkají, a to mě pokaždé nezastavitelně rozpláče. Dojímá mě to k hlasitému vzlykání.
Vyhýbám se náročným emocím, složitým příběhům a zprávám o covidu.
Velkým společnostem, lidem, co nemají pochopení pro děti, lidem, kteří nemají pochopení pro vážně míněný hovor o počasí, a nenapravitelným negativistům.
Nicméně, mým skutečně hlavním každodenním záměrem a předsevzetím zůstává:
- Pokud možno co nejméně vrážet pupkem do čehokoli, co se zrovna nachází do půl metru od mého těžiště.
- Utajit před těmi, kteří by to nepochopili, fakt, že jsem se myšlenkově stala prvokem.
A to mi dává dohromady zabrat tak, že mi nezbývá mnoho sil na jiné myšlenky, mozek mi stagnuje a většinu dne tedy narážím pupkem do čehokoli, co se nachází v mé přítomnosti, a myšlenkově se projevuju jako prvok.
Jsem vyčerpaná z toho, že se pohybuju ve svém přirozeném prostředí a mezi svými, a přitom je všechno jinak. (Jen si zkuste představit, že se vám najednou zmenší byt. Nebo že se nemůžete ohnout pro kostičku dupla. Nebo zjistíte, že v místech, kde normálně bezpečně nacházíte slova k vyjádření základních potřeb, zeje kráter prázdnoty.)
Jiný stav ke konci je zkrátka ještě úplně jiným stavem než na začátku…
