V nemocnici jsme byli čtyři dny. Sestry byly úžasné, zaťukaly, zeptaly se, nedůležité nenutily a zase šly. Ale především byly trpělivé! Počkaly, až dokojím, až přebalím, až se malý vzbudí…
Sdílej článek
Fakt, že mi děťátko nikdo nikam neodnášel, nikdo s ním nemanipuloval, pokud jsem sama nechtěla, a všechna vyšetření probíhala za mé nebo manželovy přítomnosti, beru jako samozřejmost. (Vždycky mě překvapí, když se někdo zmíní, že na některém oddělení šestinedělí to samozřejmost není. Měla by být. Tak jako si myjeme ruce nebo chodíme na toaletu.)
Úžasní byli i lékaři. Pracovali lidsky, osobně, pečlivě. V podstatě si s námi chodili popovídat, zeptat se, co nás zajímá a při té příležitosti proběhla kontrola. Probrali jsme počasí nebo politickou situaci a během zajímavé debaty, jakoby mimochodem, došlo i na neinvazivní vyšetření. Příjemné, důstojné. (Nepřišla jsem si jako navýsost nudný exemplář, kterému cizí lidé z donucení vyšších instancí přichází kontrolovat mezi nohama umístěný naprosto otravný muzejní exponát, ale jako žena po porodu, která má kromě poranění také mozek a duši.)
Zhruba druhý den se permanentní kojení a ležení v mírně nadzvednuté polohovací posteli přestalo líbit zádům. Vznesla námitku, která se nedala ignorovat. Křeče pod lopatkou, píchání v kříži, tuhnutí za krkem plus rozpárané břicho. Další auau.
Chvíli se zdálo, že neexistuje přijatelné řešení. Zkusila jsem objevit nové polohy. Tělo jich ale ve svém rejstříku mělo jen pár. Nabízelo pouhé tři výchozí, s několika proměnnými v oblasti nohou. Zkusila jsem funět a naříkat, ale pražádná úleva. Nezbylo než zavřít oči, zatnout zuby a sjet polohováním na rovinu. Zahodila jsem polštář, mimino svěřila otci a dýchala tam, kde to bolelo: do všech koutů zad i břicha. Představovala jsem si, jak dech povoluje sraženiny, rozvolňuje zauzlované cuchance, přináší prostor, kde je ho třeba, mezi jednotlivé nervové dráhy i svaly. Vizualizovala jsem čištění toků, potůčků i řek, uklízela jsem pečlivě krajinu svého těla. Nefungovalo to jako ibáč, ale zklidnění se dostavilo.
Nicméně – a opravdu je to tak, proto to píšu zas a znova a dokázala bych o tom (v současném stavu mozku tedy jedině za pomocí CTRL C a CTRL V) sestavit bichli, co na tom, že by se tam dokola opakoval stejný odstavec – největší úlevu a doping hormony štěstí mi dodává mazlení, tulení, hlazení, pusinkování, lepení těla na tělo, očuchávání, něžný, konstantní kontakt s novorozencem. Teplo a vůně, bezbrannost, důvěra, odevzdanost, bezbřehá láska a pohled nejhlubších vševědoucích očí. Pískání mláďátka (namísto avízovaného řevu) a sladce nekoordinované pohyby. Nejněžnější chvíle života! Vděkem zaplavená, toužím si je nechat vytetovat do každé buňky, ať si je pamatuju už napořád. Tyhle chvilky si chci připomínat vždycky, když budu mít chuť toho kluka zabít. Až budu prát plesnivý fusky pubertálně mutujícího vejrostka (doufejme, že do něj tohle miniaturní stvoření dospěje), které při pátracím zásahu objevím (podle smradu) žvýkačkou přilepené na tom nejabsurdnějším místě. Až ho budu chtít přetrhnout za všechny průsery světa. Až bude mluvit jako dlaždič. Až na něj budu hulákat kvůli projevům neslušného chování. Až si domu přitáhne bandu nesnesitelných kámošů… tehdy si chci vybavit tu nikde nekončící novorozenou křehkost prostoupenou láskou bez podmínek…
