V jedné internetové skupině, kde je zhruba sto padesát krásných a úspěšných žen, které jsou povětšinou také milujícími matkami s rozumným pohledem na věc, nedávno jedna krásná, úspěšná a milující prosila o radu, jak se vyrovnat se svým tělem povadlým mateřstvím. Jak přijmout stopy, které na nás každodenní péče o potomky zanechává. Jak se mít ráda. Jak zapomenout na svůj ideál.
Sdílej článek
Strhla se obrovská vlna sounáležitosti, podpory, pochopení. V komentářích se pod rouškou anonymity, i když jen částečné – ve skupině se ženy poměrně četně znají osobně, začaly nečekaně objevovat dlouhé zpovědi. Anorexie, bulimie, zničující cesty vyrovnávání, terapie, pokusy o sebevraždu. Málokdo mohl napsat, že je se sebou spokojený a nechápe, co se to tu řeší za sci-fi…
Dá se zkrátka říct, že většina těch krásných, úspěšných a milujících žen již od útlého mládí ví, co je palčivá nespokojenost se svým tělem. Zoufalství, které přináší fakt, že dotyčná neodpovídá svému ideálu. Smutné. Alarmující. Až šokující…
Já samozřejmě k debatě měla také čím přispět.
Už od dětství nejsem ani dost hezká, a ani dost hubená. Bohužel ani dost šikovná, a už vůbec ne dost zábavná. Dost oblíbená? Ani náhodu! Spíš naopak. Lehce nahraditelná, postradatelná. Jednoduše řečeno: nejsem dost dobrá dcera, kamarádka, studentka, milenka, partnerka, manželka, matka, prostě nejsem dost dobrá žena…
Celý tenhle urputný hon za ideálem „být dost dobrá“ se promítal do každé vteřiny mého života. Dlouho jsem ovšem o celistvosti a intenzitě nákazy všech rovin mého bytí neměla ani potuchy. Myslela jsem si, že jsem prostě pilná, snaživá a obětavá. A k tomu, že mám problém jménem anorexie. Nejdřív aktivní a aktuální, později pasivní, ale věčně přítomný. Bylo to přeci tak běžné – každá holka zná touhu po úspěchu, obdivu, uznání, ocenění, nebo třeba po hezkém těle. Až do tohoto bodu by to bylo pochopitelné. Dokud ovšem touha po čemkoli nepřekročí hranice směrem k šílenství. V okamžiku, kdy toužení po dokonalém těle provokuje nesnesitelné diety, obsesivní sledování, kolik čeho kdy sníst a nesníst, zlé stavy výčitek a nenávisti, když se překročí nesmyslně přísný limit, anebo když se prostě nedaří, je zle. Pak touha po ideálu požere každou vteřinu vašeho života.
Postoj, jaký má člověk sám k sobě a ke svému tělu, zrcadlí jeho vztah ke světu…
Jenže to nás tehdy nenapadlo, dívat se komplexně. Prostě jsme byly buď hubené, anebo tlusté. Hezké, nebo ošklivé. Chytré, nebo blbé. Tečka.
Izolace tématu „ideální postava“ od nadmnožiny „ideální život“ mi vydržela poměrně dlouho. Až do porodu. Porody odhalily mé hlavní životní téma v syrové nahotě. Pocit selhání, že nejsem dost dobrá žena, když nedokážu sama porodit své dítě dle vysněné představy ideálního porodu, se začal blížit nebezpečným bažinám: nejsem ani dost dobrá matka a nemám ani dost dobré děti. Všechno mě to dohnalo na intenzivní terapeutické sezení. A červené Ariadnino klubko se začalo namotávat a na každé pídi jsem nacházela hologram oné nesnesitelné honby za ideály…
Terapeutka mě velmi záhy vyvedla z omylu, že nejen mé porody jsou neideální. Nabídla mi možnost, že vlastně celý můj život není ideální. Ale také připustila, že neideální hned neznamená nedokonalé, tedy neideální může mimo jiné znamenat „to nejlepší možné“. Zpočátku jsem vehementně kladla odpor. Přece poznám, co je dobré a co zlé? Odpovědí mi byl jen klidný, záhadný úsměv. Vykolejila mě. Nebo snad nepoznám? A je vůbec dobré a zlé?
Na terapii se zkrátka začaly dít věci. Zamíchaly s mým pohledem na svět i na sebe sama.
Jak, to si přečtěte ve 2. díle.
