24.–26. týden. Dlouho nic. A pak jsem se jednoho krásného dne vzbudila a bylo to tu. Došla mi celá pravda a zároveň podstata těhotenství. To dítě, co mě zrovna masíruje žebra a močák jedním mohutným pohybem, se bude muset narodit! Prostě uvnitř zůstat věčně nemůže. Bude muset ven! Ups…
Sdílej článek
Ale jak? Kdy? Kde? A jaký porodní příběh si napíše?
Zachvátil mě požár paniky, který jsem se jala hasit přivoláním racia.
Chvilku se zdálo, že skutečně je, čeho se chytit: termín mám. UTZ odpovídá početí. Takže plus minus 2 týdny před nebo po to se vší pravděpodobností bude. Uf. Tím se ovšem rozum vyčerpal a zvesela zase pláchnul. Zůstala jsem sama samotinká vydaná napospas silným emocím: směs vzrušení, těšení, rozechvění. A strachu. Co když se stane to anebo to? Vybrala jsem si dobrou porodnici? A dobrý doprovod, tedy dulu? A pojede se mnou manžel? Nebo bude lepší, když zůstane se staršími dětmi? A mám se na porod nějak připravovat? Nebo brát, co přijde a co mi do třetice ten magický čas zrození přinese?
Strach k porodu patří. A není to tak, že do třetice je menší. Mám ho pořád. Je jinde, silně ovlivněný předchozími zkušenostmi. Mám mnohem větší strach o sebe, především o to, abych byla po porodu fit a mohla se s láskou o celou početně posílenou rodinu postarat. Bez bolesti při každém pohybu. Bojím se, aby děti nepřišly o mámu nebo máma o dítě. Mám obavy, aby bylo miminko zdravé a všechno kolem jeho narození bez komplikací. Mám strach, abychom si neodnesli z porodnice bolavá traumata. Aby se rodina sžívala harmonicky a holky mezi sebe sourozence hladce přijaly. Abych měla dost mléka. Aby mimino dobře rostlo a vyvíjelo se… Všechny děti! A my se s nimi a z nich mohli radovat. A abychom žili šťastně a dlouho!
V záplavě obav se chytám stébla, nemám jiných záchranných pák. Mé jediné stéblo vzešlo z poselství předchozích porodů. Vyklíčilo z mé vlastní zkušenosti: jakmile začnu vymýšlet nejlepší variantu, úplně se ztratím. Ztratím se v džungli ideálních možností. Má přirozená touha po dokonalosti zcela vypoklonkuje lehkost i nadhled a jen úporně uhání za blýskavým přeludem značky „NEJ“. Ten se tváří jako jediný na trhu dostupný materiál. Bezkonkurenční. A tak ho strašně chci. Jakmile blyštivé zdání konečně upoceně dostihnu, bývám katastrofálně zklamaná pozlátkem. Zase jsem naletěla. Perfektní marketingový tah: zatajili mi vyčůraně, že dokonce i tenhle ideál má své slabiny. Štvanice na dokonalé startuje nanovo. Uháním dál. Jen lehce vyčerpanější, ve větším presu, méně šťastná…
… a přitom je jasné, že i tentokrát půjde o předem prohraný boj, který má jen poražené…
