Internet je toho plný. Co máte dělat, když otěhotníte: kam jít a nejít, komu to říct, neříct, jak se chovat a nechovat, a hlavně jak se přestat chovat… Ovšem o tom, co máte dělat, když jste těhotná už po několikáté a doma už nějaké ty děti máte, se překvapivě nikdo moc nerozepisuje. Každý si pravděpodobně myslí, že už to máte v malíčku a nepotřebujete žádné další rady. Nebo si pisatelé odborných publikací říkají, že když se někdo rozhodne mít více dětí, je dozajista takový blázen, že možná ani neumí číst…
Sdílej článek
O současném těhotenství vím hned od začátku. Jestli se dá něčemu říct vědomé početí, tak tomuhle jo. Nebylo to romantické. Ani idylické. Vlastně to ani s jedním z toho nemělo nic společného. Bylo to rychlé. Ale krásné. Důvěrné. Tak jak to dva lidi, co se mají rádi a jsou spolu léta, umí. Rodičovské pomilování, zatímco se holky koupaly. (Kdy jindy, že?) Ale už v tu chvíli bylo milováním ve třech.
A od té chvíle jsem si někde uvnitř nesla úsměv, rozzářené světlo, nebo štěstí chcete-li, zkrátka maličké tajemství života. Úměrně k tomu jsem vážila každé kafe, sklenku vína nebo sushi. A těšila se. Zůstávala v naději. Zatím jen já sama.
Když jsem si o pár týdnů později dělala test, ještě tam nic vidět nebylo. Ale já stejně věděla, že těhotná jsem. To poznáte přece. Tělo je jiné. Přecitlivělé. Slzela jsem u písní a fotek, dojímala se každým náznakem propuknutého jara. Byla tak vesmírně šťastná, sama se sebou, s dětmi. Šťastná jako dítě. Tak unavená! Chodící, spící. V podbřišku lehounké jakoby menstruační bolesti. A za pár dní už tam dvě čárky byly.
Koukám na ně dojatě. (Mimochodem už po šesté, ale živé děti mám jen dvě). Je to pořád stejně vzrušující jako poprvé. Stále neuvěřitelně nádherné. Srdce mi buší tak splašeně, jako když jsem je před pěti lety uviděla poprvé. „Do háje, takže jo. Jo! Ano! Je to tak. Já to věděla. No, ale co teď?“ lehce panikařím. Naštěstí nemám moc prostoru se s informací dále popasovávat, protože do koupelny vtrhne ranní uragán v podobě dvou děsně zvědavých a intenzivních bytostí převlečených za princezny nebo duchy (záleží na úhlu pohledu): „Co tady děláš tak sama, mami? A co je tohle?“ pohotově reagují na test v mé ruce. „Uka! Co to je?“
Děti mají geniální receptory na vyčmuchání sebemenšího kousku rodičovského soukromí. „To je test, víš?“ „Aha. A co to je test?“ „Testuje, v jakém jsem teď stavu…“ získávám čas, ale nechci lhát. Doufám, že mezitím upoutá jejich pozornost něco jiného. Nejradši bych jim to vybalila rovnou, že nás, když vše dobře půjde, bude o jednoho víc. Ale po minulých zkušenostech jsem opatrná. Radost spolu s testem zatím schovám do šuplíku a pro další dny se vybavím trpělivostí. „Holky, pojďte se obléknout! Jedeme pro tátu do nemocnice!“
Nadcházející čas hezky symbolicky doma tak trochu tři děti mám. (Ups! Těžká zkouška!) Manžel po operaci kolene sotva vstane z postele a péče o něj je náročnější než o dvě malé. Myšlenky na těhotenství odkládám, dokud se situace v domácnosti nestabilizuje. „Nicméně, perfektní timing…“ říkám si sem tam s rukama plnýma práce. „Jak dlouho budeš vlastně o holích?“ „Asi tak šest týdnů…“ V hlavě se mi odvíjí jednoduchý výpočet. Za šest týdnů budu zhruba na konci prvního trimestru… Tak to je jízda.
Večer zabrouzdám po internetu. Hledám doporučení, tipy, rady, zkušenosti mnohačetných matek. Jak a kdy malým dětem novinku oznámit, jak je připravit na to, že maminka je v jiném stavu, a proto teď může být trochu jiná. Že třeba může zvracet, nebo bude muset do nemocnice a bude nejspíš potřebovat pomoc od svého okolí, kterému by se ale neměla říkat pravá příčina žádosti. A kde hledat pomoc, když manžel je zrovna indisponován… Nenajdu vůbec žádné kloudné odpovědi.
Hlavou mi prolítne pachuť raději vytěsněné vzpomínky. Nemocniční odér, pot a plastové pytlíky s obručí pro pohodlnější zvracení připravené všude kolem postele. Bzučení much, stojatý vzduch a hadičkou pomalu odkapávající tekutina přímo do žíly. V jednom těhotenství jsem takhle strávila dva dny, protože jsem se vyzvracela z podoby. Bylo strašné vedro, to bylo tím. Teď to bude ok. Teď je jaro, vlahý vzduch…
Ale přeci jen, čistě hypoteticky… Jak by vůbec mohla matka dvou malých dětí jít na pár dní do nemocnice, když má doma manžela o berlích? Musela by si říct o pomoc zbytku rodiny. Ale jak si říct o extra pomoc, když se celý první trimestr nemá o těhotenství mluvit? No, to si asi budu muset něco vymyslet. Třeba, že jdu na plastickou operaci mozku, nebo že musím na pozorování pro podezření, že ve mně parazituje mimozemšťan. Ne, teď vážně. Jak zvládnu péči o rodinu a domácnost, když třeba nebudu moct dělat vůbec nic, protože mi bude opravdu zle a strašlivě špatně? (A manžel je o berlích.). Jak třeba půjdeme na hřiště? (Když já nevstanu z postele a manžel je o…) Jak dopravíme děti do školky? (Když já ani manžel nemůžeme řídit.) Jak uvařím oběd, když budu zvracet i při letmém pohledu do kuchyně a ten druhý dospělý v domácnosti ani nesleje těstoviny, protože je o těch zatracených dvou hůlkách, o které všude zakopáváme?
Já vážně nevím. A internet mlčí. Dojdu k tomu, že bez pomoci to vážně nepůjde. Takže hned první doporučení („Svůj stav oznamujte až po konci prvního trimestru.“) holt budu muset zahodit. Já se totiž znám, nejsem těhotná poprvé, a vím, že pokud bude miminko prospívat, nejspíš mi bude dost zle. Takže bude fajn se v naší nepříliš přející výchozí situaci na mou absenci trochu nachystat a doufat, že nebude úplná a dlouhá.
Úplně první, komu se o svém požehnaném stavu zmiňuju, je ale má milovaná dula: „Pokud vše půjde dobře, měla bys čas mě na přelomu dalšího roku doprovodit k porodu?“ odesílám zprávu z polospánku a v hlavě mi nabíhá excelová tabulka možných služeb na dalších šest týdnů. Když je máma mimo provoz, shání se: hospodyně, kuchař, chůva, řidič, animátor dětských odpolední a manažer rodinného života. Základní mateřská logistika. Au.
