Dětská rádia na Pigy.cz

Deník opět těhotné matky. Epizoda 10: „UP and DOWN, again and again…“

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  • 13
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Mohla bych si tuhle rádiovou vypalovačku zpívat pořád dokola, všechny tyhle vleklé i zbrklé dny. Vystihuje můj stav přesně. Jen nevím, kdo ten song nazpíval, a ani netuším (možná díkybohu), jak to pokračuje. Stejně tak nevím, kdo vymyslel těhotenské nevolnosti a hlavně proč je předepsal zrovna mně a zatím na dobu neurčitou. Jeden den jsou lepší, druhý zase nesnesitelné, nedají se vypočítat, nemají žádný logaritmus, neumím je odhadnout, předvídat, nevidím žádnou souvislost. Prostě jen „UP and DOWN“.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  • 13
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Slavnostně jsem se přehoupla do druhého trimestru a dál vesele zvracím. V podstatě denně. Takhle to z předchozích dvou těhotenství neznám. Nevolnosti mívám dost nepříjemné ráno, ale zato úplně nesnesitelné večer. Když se neprozvracím ránem, na večerní průtrž se můžu spolehnout.

Jde o jakýsi nevolnostní stereotyp:

1. Nejprve mi je blbě z hladu. Musím si tedy něco dát. Ale co? Na nic nemám chuť! Vybírám tedy nejmenší zlo v dosahu, ale ideálně bez lepku, bez cukru, bez mléka, bez masa, bez rýže, bez brambor, bez syrové zeleniny, bez většiny ovoce, nemůžu pít obyčejnou vodu, ani bylinkové čaje. Zkuste si tu rovnici spočítat sami, moje matematické schopnosti na to nestačí.

2. Jakmile polknu poslední sousto, do úst se mi dostaví kovová pachuť, rozbolí se žaludek a do jícnu vyvěrá kamenný gejzír. Krkám, jídlo se mi vrací. Když to jde, lehnu si, aby si to tzv. sedlo.

3. Když si po jídle lehnout nemůžu, zajídám nepříjemné pocity ždíbky hořké čokolády, dokud nejsem tak plná, že všechno vyhodím přes palubu.

4. Brzy je mi zase špatně z hladu. A tak to jde pořád dokola…

Občas klesám na mysli a zoufám si. Občas jsem hrdinka, co se zrovna rozhodla, že to dá a že pro milované dítě samozřejmě vydrží cokoli. Rozhodnutí se po chvíli záhadně vypaří. Každý večer se modlím za lepší ráno. Každé ráno se probouzím s nadějí, jenže po chvíli se koloběh rozjíždí nanovo. Klesám na mysli, vzchopím se a motivuju se… Někdy mi rupnou nervy a vztekám se, jenže když křičím a brečím, chce se mi zvracet, takže radši hořké slzy spolykám. (Po slaném mi je paradoxně o fous lépe; třeba sůl, co zbyde na dně mističky slaných arašídů, bych nejradši vlhkým prstem vyďobávala tak dlouho, dokud mi nerozleptá patro.)

Můj vztah k jídlu se proměnil. Z milované činnosti, z náplně výročí a oslav, slavnostního aktu, se pomalu klube předmět čiré nenávisti. Nechutenství je úmorné, tak psychicky vyčerpávající. Samozřejmě že se chci stravovat dobře, aby tělo bylo silné a mělo dobrou imunitu, neskolila mě každá rýmička, aby miminko mělo vše, co potřebuje, aby se mu dobře dařilo, aby se nám všem dobře dařilo, ale nejde to. Chci se radovat z jídla spolu s dětmi, jít s nimi na zmrzku, chci společně obědvat a večeřet, chci pro milovanou rodinu vařit pokrmy, které je sytí. Místo toho se mi navaluje, jakmile se ke mně dítě přiblíží s plnou pusou, nedej bože opatlanou, nebo když z manžela ucítím lehký závan oběda.

Nejspíš už vás unavuju. Taky se unavuju. Ale co mám dělat? Tak ráda bych vám psala o tom, jak si své poslední těhotenství užívám, jak nakupuju hadříky, v kterých se mé krásně rostoucí bříško vyjímá, jak si užívám laskominy a mám barvité exotické chutě tu na to či na ono, jak se kulatím a opaluju, pravidelně cvičím jógu, obcházím kurzy a porodní přípravy, nakupuju výbavičku, oddávám se letním výletům a setkávám se s přáteli… Můžu o tom leda snít. A to taky dělám. Třeba to ještě přijde… Naděje neumírá.

A abyste si nemysleli! Pořád jsem šťastná, že jsem těhotná! Pořád jsem hrdě požehnaná! A mé děti se na sourozence těší víc než na Vánoce. Pořád mě pusinkují a hladí, můj pupíček je nejopusinkovávanější pupíček na světě. O tom, co se uvnitř mě děje, si povídáme každou chvíli. Pořád se na něco ptají, všechno je zajímá. Jsem náramně pyšná na to, že pod srdcem nosím robátko, kterému se dobře daří, přestože maminka řekněme trošilinku strádá. Místy trošku víc. Ale jak už jsem psala: naděje neumírá!

 

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor