Dětská rádia na Pigy.cz

Deník opět těhotné matky. Epizoda 12: Zběsile. A pak rychlou…

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Třeba by to všechno dopadlo líp, kdybychom hned v úterý neměli odjíždět na hory a z hor hned na tři týdny na tábor a na mém seznamu by nestálo zhruba 45 položek, které jsem měla stihnout za jeden a půl dne v Praze. Jen pro orientaci, cituji ze seznamu: PCR test, potravinářský průkaz a potvrzení o způsobilosti, jít na odběr krve, ušít kostým antická bohyně/válečník, zabalit na 3 týdny všechno pro mě a děti na stanování a do všech druhů počasí, koupit speciální tělový olej a repelent, jet půjčit boty do vody… atd. atd. atd. atd.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

I pro svobodnou bezdětnou superženu na vrcholu sil by to bylo tak akorát, natožpak pro zuboženou těhotnou matku dvou dětí ve věku 2 a 4 roky, která celý den vyhrazený pro odškrtávání položek z nekonečného seznamu stráví v horečce v posteli.

V úterý ráno jsem se probrala z deliria a nastartovala se do módu „když na to nemám den a půl, musím to zvládnout za půl“. S nemalou nelibostí jsem zjistila, že holky a muž v kocovině za den mé jakoby nepřítomnosti obrátili byt vzhůru nohama. Ne, vážně. Nic nebylo tam, kam patří. Nic. Já to příště nafotím, protože na popis stavu naší domácnosti bych sbírala síly hodně dlouho. Jen pro lehkou ilustraci jmenujme vyházený prádelník, převržený sušák na prádlo a ve vlhkém prádle nakumulovaném do neforemné kupky postavená škola (v našem případě to znamená nezavíčkované fixy, rozstříhané cokoli, co bylo po ruce, zbytky svačiny a vylité lahvičky), podlaha v koupelně se ztratila pod nánosem barev, které se pravděpodobně nedonesly na vypláchnutí do umyvadla, obývák zmizel pod kombinací dupla, špaldových křupinek, Frozen puzzlí, ulepených melounových fleků a princeznovských šatiček, atd. atd. atd. atd.

Dala jsem prát pračku a udělala pár záchranných prací na těch nejpostiženějších místech, v 9:00 jsem měla být v obchodě s látkami a galanterií, v 10:00 na PCR testech, v 11:00 u doktorky, pak odběry, cestou domů nákup, doma jakžtakž úklid, věci do tašek a ve čtyři frčíme podle plánu směr jih. Ještě cestou v tramvaji jsem aktualizovala seznam a rozposílala úkoly, drobila si do pusy suchary a ucucávala vodu, seděla jsem na sedadle pro postižené a v duchu si říkala: Opatrně, drahá! Dva dny jsi v podstatě nejedla a o většinu tekutin přišla, opatrně…

V galanterii mě viděla prodavačka, jak si pod respirátor cpu suchary a neubránila se úsměvu. Po chvíli váhání se se mnou dala do řeči: „Holka zlatá, mně bylo špatně celé druhé těhotenství! Až do porodu! A jediné, co mi pomáhalo, byla syrová mrkev. Nosila jsem ji po kapsách jako králík.“ Potěšila a vystrašila mě zároveň. NE! Nechci, aby mi bylo blbě celé těhotenství! Nechci! A mrkev? Hm, ta mi dělala vždycky dobře, tu musím zkusit. Odcházela jsem s kupou zlatých stužek na vyzdobení kostýmu a dobrou náladou, že když to přežila ta paní, já to přeziju taky. A basta.

Jen o pár chvil později jsem se plahočila v tuhnoucím dusnu po pražské tržnici a hledala pavilon č. 19. Zčistajasna se mi začaly dělat mžitky před očima. Tržnice se opticky zvětšovala a pavilon č. 19 byl daleko, nedozírně, nedostižně daleko ode mě. Do cesty se mi motali sekuriťáci s povědomým názvem filmu na svítivých vestách. Fosforeskující žlutá mě pálila do očí. Najednou jsem zahlédla Goslinga. To není možné! Já snad omdlím.

Pomalým pohledem přešvenknu na druhou stranu, záběry mých očí se zpomalují, až se zastaví v artové slow motion. Zdlouhavě, po písmenkách přečtu „PCR TESTY ZDE“.

Jsem téměř u cíle. Musela jsem se na chvíli zastavit, tašky z rukou mi vypadly na zem, předklonila jsem se a čučela do kousku trávy v klidnější uličce těsně za pavilonem č. 19. Přemýšlela jsem, co dělat. Kam si lehnout. Koho požádat o pomoc. Ruce se mi klepaly. I nohy. Hlava jako po deseti rumech v kruzích padala někam do jiných sfér. V hlavě mi jako poslední nedobytá pevnost zůstával jasný plán: dnes v 16:00 odjezd směr jih, do té doby musím naplnit seznam. Sbírám síly, beru tašku, nasazuju respirátor a stavím se do nekonečného hada plazícího se do dveří, kde na stráži hlídají anticovidoví kosmonauti. Mátožně hledám stín. Potřebuju židli. Nikde nic. Mám všechny předběhnout a mávat u toho těhotenskou průkazkou? Asi se na to vykašlu, tolik energie nemám. Pak mě napadlo, že možná za chvíli umřu. Hlava se začala někam vzdalovat. Bylo to tak příjemný. Těžké nohy, těžké ruce, pak i hlava. Sesunula jsem se do špinavého výklenku. Těsně předtím, než mě zahalila tma, jsem zahuhlala: „Prosím, pomoc, jsem těhotná, covid nemám.“

Lidi kolem jsem nevnímala. Zdálo se mi ale, že jsou zkušeností epidemie posledních měsíců úplně odcizení. Neteční. A poslední místo, kde by se dala očekávat solidarita s někým, komu je šoufl, je fronta na test PCR. Nevím, jak dlouho trvalo, než mi někdo pomohl. Ale nakonec se jeden zachránce našel. Myslím, že měl červené triko a nemluvil plynně česky, ale zavolal záchranku.

Mně bylo vlastně hrozně dobře. Lehce i těžce. Neměla jsem žádné povinnosti. Neblikaly mi před očima žádné kontrolky nesplněných úkolů. Pak se mi bohužel zachtělo blinkat a tím se to celý zkazilo. (To blití!!! To je fakt kazimír všehomíra…)

Odtáhli mě ke koši, tam jsem to pustila a to mě probralo. V záchrance už jsem byla při vědomí. Dostala jsem kapačku, pohovořila si s krásnou záchranářkou o očkování a nechala se odvést domů, na Bulovku. Tam mě známá milá paní doktorka přivítala: „A to jste zase vy? Jdete si k nám poležet a odpočinout, doma to nešlo?“

Co na to říct?

Co myslíte… Zůstala jsem si pár dní poležet na Bulovce? Anebo se nechala napustit infuzí, zavedla si čípky proti zvracení a nechala se propustit, abychom na tu Šumavu přece jen mohli odjet, sice až ve středu ráno, ale odjet?

Už když mi dokapávala infuze a lehounce se mi ulevilo, vrátila jsem se k seznamu, odškrtla nákup z galanterie a provedený PCR (stihli mi ho nabrat v záchrance) a naplánovala další postup. Ano, je to tak. Jsem nezmar.

Odjezd jsme posunuli na zítra, ale děti odjely už dnes s prarodiči. Ležím v klidu domova a píšu začerstva tenhle deník. Není jasné, co přinese zítřek. Až tenhle odstavec dokončím, zavřu oči a budu spát. Probudím se až ráno, byt bude uklizený, vše zabalené, po cestě se stavím u doktorky pro potvrzení a na kontrolní krev, cestou něco dokoupím, zastavím se namluvit pár vět ve studiu, a jedem!!! A po zvracení už nebude ani památky. Věřte mi!

A jestli vás napadlo, že kdybych bývala nešílela a v klidu si ještě jeden den poležela, pak zabalila a odjela s denním zpožděním, ušetřila bych se dramatu se záchrankou a čas odjezdu by vyšel na stejno, máte pravdu. Je to tak. Ale to jsem prostě já. Nepoučitelná, i když po tomto zážitku o fous poučenější.

 

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor