Všechno bylo naplánované idylicky. Na svatbu se mnou pojede starší dcera, mladší si zase užije víkend s tátou. Měla rýmu, tak mi ji bylo hloupé brát na svatbu mezi kupu dalších dětí. Cestou naberu kamarádku také s jedním dítětem, vyjedeme brzy, dokud nebude horko, cestou nasbíráme luční kvítí na výzdobu a nevěstě na kytici…
Sdílej článek
Doposud všechno klapalo. Obřad krásný, shledání s přáteli dojemné, poklidné odpoledne na dece v bujně zelené zahradě, dětské hrátky a radovánky, na svatbu příjemně střídmé jídlo, smích a legrace.
Zlom v příběhu nastává ve chvíli, kdy jsme s kamarádkou v sousedních stanech uspávaly děti. Z ničeho nic se od nich ozvalo: „No to snad ne!“ a pak zvuk, jako by někdo naplno pustil kohout vody. Její rok a půl starý syn mohutnou šavlí zatopil celý stan. Mně samozřejmě stačil jen ten zvuk, aby se můj kohoutek pootočil také. Statečně jsem se však pustila do shánění náhradních věcí: spacáků, oblečení, karimatek, všeho. Když takhle člověk vyrazí na svatbu na jednu noc, jede rád nalehko a ani náhodou ho nenapadne, že bude potřebovat kompletně náhradní výbavu.
Jen co jsme stan i jeho obyvatele převlékli do suchého, přišlo další kolo, a pak ještě jedno. Jako člověk nemá rád ani doma, když mu zvrací dítě, natožpak 200 km od domova, ve tmě, ve stanu, bez teplé vody a náhradních propriet.
Hromadně jsme rokovali o příčině a původu té krajně nekomfortní situace. Úpal? Jo, ale zase takové vedro nebylo. Blbé jídlo? Všichni jsme jedli totéž a bez následků. Nakonec jsme hledání příčin nechali koňům a já si šla okamžitě po vypršení společensky přípustného minima lehnout, měla jsem toho tak dost. Ovšem spát jsem nemohla. Z vedlejšího stanu se co hodinu ozývaly mně tak důvěrně známé zvuky. Na kamarádku to přišlo taky, a bylo úplně jasné, že hned po ránu budu muset důkladně pozvracené sousedy odvézt domů, ač jsem původně počítala až s pozdně večerním návratem.
Po návratu z výletu si ze mě utahovali, že když už tolik nezvracím já, aspoň si s sebou vozím náhradníky. Mně to moc vtipné nepřišlo, ale je pravda, že se blízkým divit nemůžu. Poslední měsíce je těžké najít nějaká chutná společná témata.
Za pár dní kámoška psala, že to byla asi nějaká letní viróza, že už to má i její druhé dítě a manžel, a jestli jsme v pohodě. Jo, byli jsme. Ale ne nadlouho.
Pohybu této letní infekce ani za mák nerozumím. Po čtyřech dnech to složilo mou mladší dceru, která chudák na svatbě vůbec nebyla. A složilo ji to fest: prozvracela noc, několikero ložního povlečení, 8 triček na spaní a pak si střihla den ve vysoké horečce, ale jak prudce to přišlo, tak prudce to naštěstí odešlo. Do 24 hodin to měla za sebou. A bylo. A kdo bude dál?
Chvíli byl klid. Starší dcera už to nejspíš nedostane, když byla přímo v epicentru nákazy. Já taky ne, domnívala jsem se. Je pravda, že od toho víkendu zvracím zase víc, ale nic hrozného, jednou dvakrát denně, takový lepší standard. Tak že by manžel? Byl můj tajný šampión, přeci jen, je to muž a třeba rýmu chytí vždycky spolehlivě.
Za tenhle svůj myšlenkový pochod jsem byla patřičně vytrestána hned o dva dny později. Manžel odešel zapít narození svého synovce a mně už od odpoledne bylo opravdu zle. Nevolnost jsem zatím bez mrknutí přičítala těhotenství a nedělnímu obědu z venkovského restauračního zařízení.
Ovšem když jsem se po půlnoci vzbudila nejistým rachocením klíče v zámku, o toaletu jsme doslova svedli boj. Velmi rychle jsem díkybohu zjistila, že zvracet se dá i do vany. Dokonce se o ní dá pohodlně opřít. A je to mnohem komfortnější než to okoukané WC. Pro tuto noc jsem tedy zvolila novou, pokrokovou polohu a jsem za to na sebe hrdá.
Křeče, které přicházely, byly tak odporně silné, že nebýt okraje vany, který jsem mohla dosytosti drtit, rozdrtila bych si bývala vlastní stehna. Byla to hrůza.
Můj super dráždivý žaludek si touto gastroentritidou dal poslední kapku. To, co posílal na světlo boží, hrálo všemi barvami, od zelenožlutých po růžové. Nepomáhalo nic, pač ven šlo opravdu všechno každou hodinu. V pondělí ráno nastoupila horečka a bylo jasné, že další obětí zákeřně kosící letní virózky není nikdo jiný než já. Sama jsem si pro ni dojela, místo předepsaného odpočinku. Tak, tady to mám.
