Jsme na odchodu a nemám co na sebe. Nejradši bych restartovala den: vana, intenzivní deodorant a kmotřička víla, co mi přímo na tělo vykouzlí šaty dle nejniternějšího přání. Bohužel, nedokážu své přání nijak definovat. Je to jen obrys bez matroše. A to bude ten zádrhel. Místo restartu se ozývají hlásky palčivé naléhavosti: „Mně je strašný horko. Pojď už! Mamiiii, co tam děláš? Už opravdu nutně potřebuju jít!“
Sdílej článek
Pot se mi vyvalí i z míst, kde normálně neteče. Neptejte se, jak to dopadlo. V zoufalé panice jsem popadla tupé dětské nůžky a upižlala nohavice starých pracovních gatí. Neměla jsem plán, ani koncept. Bohužel.
Na střídačku pižlám pravou a pak levou a tak pořád dokola a doufám v módní zázrak. Nenastal. Bůh módy se asi nemohl přestat smát, když viděl, jak trucovitě popírám základní princip tvořivosti: dvakrát měř, jednou řež. Já metr neměla a řezala, respektive pižlala, jsem tolikrát, až mi vznikly „kraťasy“ ve tvaru do zadku se zařezávajících nepravidelně vykrojených spoďárů, které by si na sebe nevzaly ani nejodvážnější a nejméně vkusné aerobikové cvičitelky zlatých devadesátek. Já neměla na výběr.
Upocený výtvor jsem natáhla přes domácí vytahané a děravé těhotenské legíny. Vzít trenky bez legín by nešlo, protože by mi lezly nejen půlky a vzít samotné legíny taky ne, protože by mi z děr lezly nejen půlky. Kolem pasu jsem si chtěla ovázat mikinu, (starý dobrý osvědčený trik, co zachránil už mnoho faux-pas), aby zamaskovala klokaní kapsu legín a nevylézala z okousaných pseudotrenek. „Pas“ je ovšem na začátku třetího trimestru neexistující tělesný prvek, což jsem definitivně pochopila ve chvíli, kdy mi mikina na obvod nestačila…
Nejradši bych se schovala do čehokoli dlouhého, deky, klidně pytle, ale máme doma jen ty na odpadky… Nedalo se svítit. Čas nemilosrdně vypršel a já musela z kůží na trh…
Ještě, že nejsem superstar! V takové upachtěné slátanině by mezi lidi nešel nikdo, natožpak někdo, kdo něco znamená. Já chodila kanálama. A když jsem opravdu musela vylézt na světlo Boží, předstírala jsem, že jde o artový záměr a že jsem s ním spokojená. Ale ani na to mé herecké umění nedosáhlo.
Kalhotkový model mě v průběhu dne postupně oddělával. Každým nechápavým pohledem kolemjdoucích jsem byla rozladěnější, každou rádoby vtipnou poznámkou známých jsem byla rozhozenější a cestou domů už jsem se se sklopenou hlavou v podstatě nahlas modlila, ať nepotkám žádné sousedy a manžel dorazí až po mně.
Když jsem uspala, sklíčenost na mě padla v plné palbě. Plakala jsem lítostí sama nad sebou. A taky nad těmi starými kalhotami, které jsem tak necitelně upižlala. Plakala jsem nad smutným osudem všech, kdo se neumí oblékat. Nad těhotenským zmarem: Tak jedinečný čas! Tak kratičký okamžik v životě ženy! Ničím nenahraditelné těhotenské bříško! A já dokážu celý den zabít tak nedůstojným amatérismem, tak pomatenou módní anekdotou.
Manžel se mě snažil uklidnit řadou zcela iracionálních argumentů, které vůbec nezabíraly. Že prý normálně oblečení moc neřeším, a to už mě viděl v hodně nepovedených modelech, a že to nemůžu brát přeci tak vážně, že o nic nejde. A především mě teď prý rozpláče kde co: obrázky pejsků, první letošní kaštany, nabídka odpoledních kroužků nebo starý klip od Madonny, a že to sice není normální, ale – doufejme – to po šestinedělí přejde…
Co by klidně nikdy nemuselo přejít a mohlo mě držet až do konce mých dnů, je chuť na milování. Zkrátka sex obecně. Určitě to má nějaké fyziologické vysvětlení, hledala bych asi zmínky o větším prokrvení, citlivosti apod., ale některé dny prožívám něco, s čím mají podle všeho co do činění mladí muži. Myslím na sex ráno, v poledne i večer. A dokonce i v noci. A když zrovna muž nesdílí mé nastavení nebo je v práci, musím si pomáhat sama. Všechny pocity, které se tím ve mně uvolňují, zcela rezonují s intimitou těhotenství, jeho vzniku a zároveň i přípravy na porod. Orgasmus jakoby oslavoval ženství, jeho přirozené naplnění v podobně zhmotnění mateřství. Když jsem hodně náruživá, tvrdne mi břicho o sto šest. Toho jsem se ale dávno přestala bát. V určité míře je to fajn trénink. Protože když dítě není pro porod připravené, nevyžene ho z těla ani první fáze chemického vyvolávání, natožpak zcela přirozený orgasmus, který má naopak regenerující účinky. Pro duši i tělo.
Jsou jiné věci, které mi dělají starosti. Občas mě zčistajasna, nejčastěji uprostřed noci, popadne hororový strach. Bere na sebe různé podoby. Předčasného narození, nezajištěného porodu, akutního císaře, úmrtí, postižení a jiné parády…
Naštěstí ale většinu času zůstávám strachu prostá, naplněná vděčností z požehnání. Děkuju za dar života, který vnímám jako láskyplný, krásný, dojemný. Za dar, který mě plní tetelivým a blaženým štěstím. Užívám si každý den. A ty dny letí čím dál rychleji. Hladím bříško, kochám se viditelnějšími pohyby a rozplývám se v těšení na dalšího človíčka.
