A teď něco k slíbenému čůrání. Pointu to mít sice taky nebude, ale aspoň si nalejeme čistého vína v rámci tématu, o kterém se zase tolik nemluví.
Sdílej článek
Čůrání v těhotenství je šedá eminence bytí. Jen co se vyprázdníte, už se zase hlásí. Když se dítě obzvlášť vypečeně natočí, můžete mít dokonce ještě na toaletě pocit, že jste vůbec nečůrala. A mít pocit na čůrání při oblíkání kalhot po čůrání dokáže mozek docela potrápit. Leckdy opravdu znejistím a zkusím vymačkat pár kapiček v repetičních přídavcích. Většinou bez valné úlevy.
Běžet na toaletu a ucvrnkávat cestou v dojmu, že pokud okamžitě trochu nepovolím, přeplněný měchýř praskne, a pak ze sebe vydojit sotva na půl zkumavky, je taky matoucí. A největší matení na mě čůrání páchá v noci, protože vyčůraně zneužívá mé zranitelné rozespalosti. To, že se vzbudím jen chvíli od usnutí, vymotám se z teplých peřin, v polospánku dojdu chladnou chodbou na promrzlý záchod, kde se vyčůrám, radši po tmě, abych se příliš neprobudila, a pak se vrátím dychtivě do postele, lehnu si, zahrabu se do hebkých peřin, odfrknu si, uvelebím se a jen co začnu zabírat, se mi zase chce, mě v klidu opravdu nenechává. Rozespalá občas zapomenu, že jsem byla, a tak opakuju noční ledové martyrium i dvakrát po sobě. Což stejně nepomůže.
Někdy zkouším jinou polohu (tu druhou ze dvou ve třetím trimestru dostupných). Nebo trik s lehkou masáží kolem měchýře. Dítě to polechtá a na chvilku milostivě přestane invazivně okupovat životní prostor močového měchýře. Jakmile odlehne, jde usnutí o poznání snadněji. Jenže když se přestanu vrtět, miminu nic nebrání vrátit si hlavičku zpátky na močový polštářek a máme to tu nanovo: klapka potřetí, stejná noc, záběr 1, akce!
Noční močovou šikanu dokáže vyřešit jedině můj snový dramaturg. Za což jsem mu velmi vděčná a platila bych zlatem, kdyby měl čas každou noc! Přestože pak musím měnit noční úbor po skončení každého snu, sem tam i prostěradlo, pořád jde o lepší variantu. Trochu se vyspím a neprocourám noc po chodbě. Navíc musím velkoryse ocenit, že některé sny, které pro mě o čůrání píše, nabízí lákavá prostředí. Třeba čůrání do moře! Ten mám vůbec nejraději: plavu si, slunce svítí, azuro, racci se chechtají, voda šplouchá a mě se tak moc chce! Koukám ve stresu po pevnině, téměř se vydávám na rychlý ústup, ale pak mi slastně dojde, že se nikam hnát nemusím, protože můžu hned! Přímo tady to můžu pustit!!! A pustím… Probudím se většinou s navlhlou košilí, i ve snu jde naštěstí jen o pár kapek.
Častěji se mi bohužel zdá, že jsem doma na důvěrně známé toaletě. Tuhle variantu tolik ráda nemám. Příliš mnoho odpovídá realitě a nebezpečně stírá hranice mezi snem a skutečností. Sem tam se snový scénárista opravdu vyšvihne a předvede něco extraordinérního (musela jsem čůrat na veřejnosti v davu lidí) anebo záhadného (jdu sněhem a zanechávám za sebou stopu podobnou krokodýlí, a když skloním hlavu mezi nohy a zkoumám, odkud se bere ta čára mezi šlépějemi, dojde mi, že si čůrám na obličej). Sny většinou jako když utne. Skončí ve chvíli, kdy ucítím první kapky, protože jsem navyklá se nepočůrávat zhruba od dvou let, a to ani v noci…
Bohužel, těhotenství kromě krásy přináší i méně důstojné situace… O čůracích záležitostech jsem měla povšechné informace už před třetím těhotenstvím, protože tím druhým jsem si uhnala povolené pánevní dno. Tolik mě proto nepřekvapuje, že si u kýchání sem tam učůrnu. Trampolína pro mě nejspíš navždy zůstane tabu. A tvrdá řehole vycházející z kvality svěračů a příslušných svalů mě naučila stahovat kalhoty i při zvracení. Když to na mě jde, sundám gatě, mezi nohy nacpu toaleták a pak teprve pustím horní kohoutek. Pokud zvolím opačné pořadí, odcházím z toalety nejen s pachutí v puse, ale taky flekem na kalhotách, případně s mokrými ponožkami, když je toho k vyprázdnění víc. A upřímně, čím sušší odcházím po odložení přebytečného, tím důstojněji se cítím, a aspoň mohu předstírat, že se ve svých 33 letech nepočůrávám. I když pravda to není.
Tak, teď to víte. Nestydím se za to, i když to byla nepříjemná kapitola. Neberu to jako definitivní stav. V horizontu roku po porodu mám v plánu s tím něco udělat. Pánevní dno je sval, dokonce už vím, kde je, jak vypadá, kolik má vrstev a kde jsou uchycené. A to by v tom byl čert, aby se mi nepovedlo je posílit tak, aby zase plnily svou funkci a já mohla na trampolíně nejen kýchat, ale třeba i zvracet, když by se mi zachtělo, a přesto bych odešla suchá a s hrdě vztyčenou hlavou.
