Největší paradox těhotenství. Taková velká věc a ona se, prosím pěkně neříká! Zažila jsem pár potratů. Možná díky tomu z nich strach nemám. Nemám obavy někomu ohlásit těhotenství a pak případný potrat. To je život, velká věc, o které je moc důležité mluvit. Akorát ti ostatní to většinou tolik nechtějí. Lidé raději slyší to příjemné a vyřešené. Jisté věci. Jenže jakmile se jedná o život, není jistého nikdy nic. Opravdu nic.
Sdílej článek
A zrovna v těch těžkých a nejistých začátcích je žena v podstatě sama. Taková hloupost. Potřebujete plnou podporu, ale máte předstírat, že je vše v pořádku a že všechno jede v běžných kolejích. A u toho hlavně nesmíte být podezřelá. Jsem herečka. Ale zahrát „nejsem těhotná, když jsem“ je nejtěžší role, co jsem kdy dostala. Jak mám zahrát, že se nic neděje? Vždyť se děje! Tak moc se děje! Dá se vůbec našim blízkým a milovaným na otázky: „Co s tebou je? Jsi nemocná? Mám o tebe starost, není ti nic?“ odpovědět lží?
Výmluvy a lži, to není cesta pro mě. Kde to jde, setkání odložím. Kde to nejde, řeknu pravdu. To bude můj klíč pro oznamování mého nového stavu. Popravdě a narovinu. Žádné nafintěné obálky s obrázkem z UTZ, z kterého beztak ještě tak dalších 20 týdnů vyčte něco jen odborník, žádné oficiální večírky ani facebook. Prostě praktické oznámení nadešlé situace tam, kde to bude potřeba.
Hned druhý den se o radost podělím s mužem. Novinka ho příliš nepřekvapí. „Vážně? To je hezký! Holky, to už stačí s tou vodou!“ a odbelhává se zapojit zpět do koloběhu rodinných dějin. Odpoledne zasvětím dvě blízké kamarádky. Vídáme se prakticky denně. Neříct jim to, byla bych sama proti sobě. Pak ještě endokrinologovi a gynekologovi kvůli úpravě medikace. A to by pro začátek stačilo. Před dětmi zatím mlčím, ale spíš proto, že si chci počkat na vhodnou příležitost. Jsem šťastná a zvědavá, co bude dál. Užívám si každou chvilku toho požehnaného stavu. Pravděpodobně je to poslední těhotenství. A člověk nikdy neví, jak dlouho bude trvat. I když tentokrát mám pocit dobrý. Uvidíme za týden.
Spoléhám tak trochu na vlastní zkušenost (ale jo, v něčem se ten internet nemýlí…), úspěšnost počínajícího těhotenství poznám podle intenzity nevolností. Když byly silné, znamenaly vydařený vývoj. Pokud mi bude dobře, bohužel to moc dobré znamení není… Takže si podvědomě přeju, ať je mi pěkně blbě, ať je to robátko silné a zdravé. A víc dělat nejde. Krmit se zeleninou, dokud ji strávím, a hodně spát. A čekat. Kdo si počká, ten se dočká.
Fascinuje mě, že jsem se na ně skutečně a upřímně těšila. Dokonce jsem si přála, aby už přišly. Od srdce! Věděla jsem dobře, že umí být hrozné, nesnesitelné! Minule jsem prožívala stavy takového zoufalství, že jsem snila o umělém ukončení těhotenství! (Vždycky jen na chvíli a nikdy vážně.) My lidi jsme opravdu nepoučitelní! Ale skutečná síla indispozice se (asi v rámci zachování života na zemi) zkrátka vždycky zapomene…
Přirovnala bych to stavu před druhým porodem. Byla jsem připravená rodit, těšila se, poslední týden jsem se doslova nemohla dočkat. A když přišla první opravdu silná kontrakce, náhle se mi rozsvítilo: „Kruci, vždyť to opravdu strašně bolí! To přece strašně bolí!! Jak jsem to mohla zapomenout?“ A po hodinách silných kontrakcí už bych klidně šla i na císaře, jindy zcela přesvědčená o přirozeném porodu.
A s nevolnostmi to bylo dost podobně. Jen co nastoupily, věděla jsem, že to jsou ony. Ta hrůza, co znám z minula, akorát jsem její pravou tvář pozapomněla. A po pár dnech, začátkem 7. týdne těhotenství, už jsem jich měla doslova plný zuby. Spíš celou pusu.
