32.–34. týden. Nevím, jak se to mohlo stát. Za celých osm měsíců, co vám svůj čím dále těhotnější deník píšu, jsem nikdy neměla žádný technický problém. Stále na jeden notebook, vše ukládám do téže složky, většinou z téhož gauče, podložená čím dál větším množstvím polštářů, odesílám se stále stejně slabým připojením k internetu. Když děti usnou nebo mám přes den zázračně chvilku pro sebe, napíšu, co mám na srdci, o týden později si to po sobě přečtu, za další týden ještě jednou. A je to.
Sdílej článek
Tentokrát bohužel jeden článek z řetězu rupnul a tím se to celé sesypalo jako domeček z karet. Těsně předtím, než jsem precizně zredigovaných deset stránek odeslala redakci, kamsi nenávratně zmizely. Slehl se po nich počítač. Po zoufale hysterickém několikaminutovém úpění, spílání a vzdychání jsem na morbidní hříčku reality přistoupila s tím, že je vlastně skvělý, že se mi to stalo až teď a zatím jen jednou. Pravděpodobně jsem hotový text omylem přepsala jiným souborem. Chybička. Drobná nepříjemnost…
Nepříjemnost by nebyla tak veliká, kdybych nebyla na prahu 9. měsíce a velikost břicha mi neutlačovala mozek. Věřte mi, nepřeháním. Já v té hlavě opravdu nemám skoro nic. Za to mám čím dál víc v břiše.
Dál chodím na své zdravotní procházky, i když se valím čím dál nepřesvědčivěji.
Dál se starám o rodinu, i když s mnohem menším nasazením a pochybnějším výkonem.
Dál se snažím dělat jakoby nic, ale ono něco jo.
Když si sednu, že budu psát deník, nevzpomenu si, co bylo ráno. Když se snažím o něčem přemýšlet, nenapadá mě o čem. Ještě hůř se situace vyvíjí, když se snažím vymyslet řešení zadaného problému. Anebo když se snažím naplánovat řád rodinného života. To se většinou zamotám v posloupnosti dnů.
A úplná katastrofa nastává, když se snažím na něčem domluvit s manželem. Zapomenu, o co šlo, než ho telefon stihne vytočit… Nevím, co mám vařit, zásadně peru kalhoty s papírovými kapesníky, pupkem vrážím tu sem, tu tam, rozbíjím nádobí, směju se tam, kde si ostatní ťukají na čelo, a zírám jako můra tam, kde se ostatní baví… A tak bych mohla pokračovat dál.
Pláču, fňukám, funím, slzím.
Valím se, kňučím, chytám se za slabiny. Střílí mi do nich křeče.
Krkám, prdím, škytám.
Když nahrávám ve studiu, neudýchám větu rozvitou.
Když mě chytají záda, volám v noci o pomoc, že potřebuju přetočit, protože mám právě křeč v noze.
Většinu času zírám do vzduchoprázdna a prostě nevím. Nevím.
