34.–36. týden. Na období po 34. týdnu je nejpříjemnější fakt, že kdyby se miminko rozhodlo přijít na svět, už by to zkrátka nějak šlo. To mě hodně uklidňuje.
Sdílej článek
Břicho mi tvrdne o sto šest, po večerech mě bolí v kříži a jako kdybych měla každou chvíli dostat menstruaci. Klidně by všechny ty projevy pokročilého těhotenství mohly znamenat začátek porodu. Ale jakmile si řeknete: „Je brzy, ale v pohodě, klidně pojď, mimiňáčku, kdyžtak to zvládneme!“, většinou se všechny tlaky uvolní a začátek porodu se nekoná.
Fakt, že se blížíme do finále, do posledních několika týdnů, je neuvěřitelně dvojsečný:
Ještě tak dlouho! Už jen tak krátce!
Kdy už to bude? Hlavně, ať to ještě není.
Já snad rodím! Ne, nerodím.
Mám všechno, uf! Ježkovy! Ještě nemáme fusak ani kočár!
Můžete přijít do studia 15. 12.? Jasně. Počkejte, vlastně, možná ne…
Po večerech si dítě v břiše zcela bezohledně vymáhá víc prostoru tím, že se prachsprostě vytrčuje do všech možných směrů. Někdy tím zdeformuje klenutí pupku do nepěkných tvarů. Těhotenské břicho bývá oblé, kulaté a vypouklé. Ale umí být i splasklé dole a šišaté nahoře, podlouhé nalevo nebo napravo, hrbolaté, špičaté, nepravidelné, až odpudivě mimozemské… Občas vypadá jako sopka a mně je na výsost jasné, že mi v další vteřině břišní dutina exploduje, jen proto, aby se končetina mého malého miláčka mohla dosyta protáhnout směrem, kterým zrovna potřebuje. Někdy vehemenci mláděte musím usměrňovat a navracet do příslušných mezí. Nejspíš si totiž myslí, že mám kůži z gumy. Natahovací a donekonečna elastickou. Jenže to se plete! Začíná mě dost svědit, po bocích praská do vzoru klikyháků nechvalně proslavených pojmem strie, je napnutá, hladká a vyleštěná jako diskokoule.
Nejsem nijak obrovská. Ale připadám si jako buldozer. Valník napcaný přes míru. Přívěs naložený k prasknutí. Velryba na suchu. Štoudev. Ztrácím rovnováhu, stabilitu, pohyblivost. Když uklízím, preferuji zakopnutí duplo kostek hlouběji pod gauč. A to je pro mou hypermobilní páteř za běžných podmínek zhruba tak nepřijatelné, jako kdyby průměrný občan narazil na zlatou cihličku, a než by se pro ni ohnul, radši ji odkopne z cesty do pangejtu…
Chtělo by to nějakou předporodní přípravu. Maliník? Lněné semínko? Napářky? Aniball? Masáž hráze? Pupalku? Kranio? Shiatsu? Akupunkturu? Cvičení? Ladění? Což o to, mám z čeho vybírat, možností nepřeberně…
Jenže…
