Jaké to je porodit dřív a nemít v paletě životních prožitků tenhle křehký čas „po“? Čas kolem uměle spočítaného termínu, a především čas po něm? Čas, ve kterém se každý den budím s myšlenkou: „Dnes? Pěkné datum! Nebo možná až zítra?“ a usínám s otázkou: „Dneska v noci? Nebo až ráno?“ Čas, ve kterém se hlava, srdce, kosti, svaly i vnitřnosti a všechny póry chvějí každou vteřinou bytí. Teď? Teď? Nebo teď?
Sdílej článek
Postupně mě otravuje a vytáčí úplně všechno! (Tenhle odstavec by nikdy nevznikl, kdybych porodila v termínu!) Předporodní přípravné techniky úplně nesnáším. Cvičila jsem s aniballem. Dostala jsem se na 31 cm, ale tak strašně mě to obtěžovalo, že jsem toho nechala. Umělé, násilné. Dobré možná pro posílení sebevědomí. Už necvičím ani dechová cvičení, ani předporodní jógu, flákám pití maliníku i pojídání preparátů. Zůstala jsem věrná jen napářkám. Každý večer, někdy i ráno, půl hodiny ve tmě s vůni měsíčku, levandule a maliníku a rozmluvou s miminkem… To mě drží nad vodou, aspoň trochu se tím uzemním.
A k tomu všemu mě stresuje i poslední nedobytná pevnost. Oáza jistoty, která by mě měla spíš povzbuzovat a uklidňovat do posledního dechu: moje smluvená dula. Pohádaly jsme se ve chvíli, kdy jsem jí oznámila, že bych ráda měla záložní porodnici a záložní dulu, především kvůli covidu. Náš hovor skončil velmi nepěknou slovní potyčkou, výčitkami a propadl se do žabomyších sporů na osobní, nikoli profesní, úrovni. Když jsem jí, už klidná, volala zpátky, nevzala mi telefon. Na usmiřovací zprávu stručně napsala, že se ozve později. Neozvala se. Počítá se mnou? Moje uražená hrdost mi nedovolí ji kontaktovat dřív než ona mě. Udělala jsem už dva vstřícně kroky, teď je řada na ní! Navíc, já jsem klient, já ji platím! Ale neozývá se. Můžu se na ni vůbec spolehnout? Na její profesionalitu při porodu, když v té předporodní selhala? Jak na mě její přítomnost bude působit? Chci ji tam vůbec? Anebo mám raději kontaktovat tu druhou dulu, kterou mám v záloze, kdyby náhodou něco?
Ono „kdyby náhodou něco“ se právě děje, takže s čistým svědomím vytáčím dulu č. 2. Ještě, že ji mám. Nechala jsem se předporodně namasírovat a všechna trápení jsem vyklopila. Všechno, všecičko. Vylila jsem si srdíčko. Ulevilo se mi. Moc. Opravdu hodně! A večer, jakmile děti usnuly, jela jsem, dle doporučení, které znělo: „Udělej cokoli, na co máš zrovna opravdu chuť!“ taxíkem za kamarádkou, shodou okolností porodní asistentkou, a udělaly jsme si mejdan jako vystřižený ze starých časů. Film, víno, legrace a kecání až do rána. Vyprávěla jsem jí o neuvěřitelně živých snech, nutkavých myšlenkách, které mě přepadají ve dne v noci. O tom, jak intenzivně se mi jako bumerang vracejí obrázky minulých porodů. Vidím je jako momentky, pozastavená videa. Tohle jsem dělala večer před tím, než jsem začala rodit. Tohle je poslední oběd před porodem. Tohle jsem měla na sobě, když mi praskla voda… Zcela konkrétní vjemy, porodní vůně, barvy, emoce. Shodly jsme se u vína naprosto jednoznačně na tom, že celé je to prostě nezměrně veliké. Zlomové, přelomové. Nikdy tyhle okamžiky nezapomeneme.
A teď zrovna takový okamžik prožívám. Online. Jsem v průběhu obrovského životního momentu. Jednoho z největších. Jednou o něm budu vyprávět dítěti, které se možná ještě dnes začne klubat na svět. Čas loučení a vítání. Čas smrti a zrození.
Tenhle deník má konečně svou skutečně poslední kapitolu. Definitivně. 43 týdnů totiž určitě, navzdory vtíravým televizním reklamám na přenášení, těhotná nebudu. (Nesmějte se, vážně nebudu!) Je čas rozloučit se i s vámi. A díky, že jste byli se mnou…
Modlitba na závěr:
Kéž dojdu k porodu s klidem, uvolněná a silná.
Ať v porodnici chytneme dobrou směnu, s dobrými lidmi.
Ať jsme ve správný čas na správném místě.
Ať porod netrvá moc dlouho, ať jde hladce, bez komplikací a traumat.
Ať jsem já i dítě při porodu i po porodu v pořádku.
Ať můžeme jít brzy domů a obejdeme se bez zásadní pomoci druhých.
Ať magické okamžiky prvních společných dní, měsíců a let prožijeme v lásce.
Ať prožijeme krásný, spokojený, smysluplný život.
Umřu zvědavostí!!! Kdo se k nám rodí? Jakou bude mít duši? Povahu? Fysis? Přitom tu přece už dávno je! Celou dobu s námi! Cítím ho lépe než lidi ve svém okolí, a přitom vůbec nevím…
Tak. Amen. A čau!
